Odlišnost

Přiznám se, že mě fascinují lidi, kteří jsou odlišní od většiny. Podivíni, exoti, nenormální jedinci… Prostě tady tihle ti.

Vždycky jsem to tak měl.

Že je člověk podivín se zjistí velice brzy, už prakticky na počátku jeho života. Stačí se podívat do libovolné třídy základní školy a uvidíme mnoho dětí. Většina dětí je normální. Normální holky, které zajímá móda a normální kluci, kteří hrají fotbal a baví je auta. A hle, tu je Arnošt, který se od ostatních dětí tak trochu liší.

Arnošt se totiž zajímá o hmyz. Počkat, hmyz? No, ano! Hmyz! Ve volném čase čte v encyklopedicích a v odborné literatuře o hmyzu. Googlí si o tom články a odborné studie, vyhledává zajímavá videa na Youtube a celkově je hmyzem fascinován. Brouk pro něj není jen brouk, ale je schopen říct, o kterého brouka se jedná, zná jeho latinský název a umí ho zařadit do správné čeledi. Kdo ví, možná z něj vyroste vědec.

Arnošt je prostě tak trochu jiný, než všichni ostatní.

A kde je problém? Problémem je, že společnost nemá lidi jako je Arnošt ráda a snaží se jim jejich odlišnost dát pořádně sežrat.

Arnošt se pravděpodobně bude kvůli své odlišnosti setkávat se šikanou. Spolužáci se mu budou posmívat, dělat si z něj legraci, dávat mu přezdívky a brát mu jeho knížky. Holky se mu budou vyhýbat, protože je divnej. A velkou podporu nenalezne nejspíše ani u učitelů a rodičů. Ti jsou sice rádi, že ho baví číst nějaký odborný knížky, ale přesto mu často vyčítají: „Arnoště, proč nemůžeš být jako ostatní kluci? Chodit ven, balit holky, bavit se ve společnosti, hrát fotbal a prostě takový ty normální věci?“

Evoluce

Lidský odpor k odlišnosti je ve skutečnosti evoluční záležitost. Je to přirozeně zakořeněné v biologii člověka.

Už v pravěku lidé žili v tlupách. Jejich přežití bylo závislé na tom, že všichni drželi pohromadě jako kolektiv a spolupracovali. Společně si pomáhali, chodili na lov, starali se o nemocné a tak dále. Kdo se však příliš lišil, toho prostě zabili, nebo ostrakizovali, tj. vyhnali z tlupy a nechali ho žít někde na pospas osudu.

Ve středověku (a něco málo po) bylo spoustu lidí, kteří se od většiny malinko odlišovali a hlásali příliš netradiční myšlenky. A obvykle byli na základě toho zadrženi, vězněni, souzeni, mučeni a mnohdy i popraveni. Příkladem je třeba takový Galileo Galilei. Byli to však také tihle odlišní lidé, kterým se podařilo změnit společnost a její celkové paradigma. Tyhle revoluční nápady se obvykle ocenily až zpětně po jejich smrti.

Změna v přístupu k odlišnosti přišla až někde v období renesance, kdy se společnost postupně obracela zády ke křesťanství a začala si víc cenit individuality.

Jistá revoluce také proběhla po druhé světové válce. V šedesátých letech se objevilo hnutí hippies, kteří hlásali mír a lásku, odmítali násilí, válku (především tu ve Vietnamu)… Ale hlavně se celkově liberalizoval společenský pohled na různé zásadní otázky. Lidé před tím byli velmi puritánští a kupříkladu se nesmělo mluvit otevřeně o sexu, homosexualitě a tak dále. Všechno to bylo prostě tabu. Hippies ale byli všemu otevření a velice liberální, díky čemuž se postupně se začala odmítat rasová segregace nebo třeba nerovné postavení žen ve společnosti a jiné v té době velice choulostivé věci.

A také přišel rock ‘n’ roll. Pozornosti si též zíkaly kapely jako The Beatles nebo umělci typu David Bowie, kteří najednou začali otevřeně mluvit o drogách, sexu, homosexualitě a tak dále.

Bowie je můj oblíbený zpěvák a myslím, že to byl on, který ukázal světu, že je OK, když se člověk liší od většiny a nebojí se být jiný. Bowie byl nejen zpěvákem, který koncertoval s kytarou na pódiu, ale snažil se do svých vystoupení dát nějakou tu show. Často si vymýšlel různé fiktivní postavy, vžil se do nich a jejich prostřednictvím vyprávěl různé příběhy. Nebál se vystupovat v bizarních kostýmech, otevřeně mluvit o své závislosti na kokainu a také prohlásil, že je homosexuál (ač to nebyla pravda). Tím společnost zásadně posunul určřitým směrem.

Dnes jsme, co se týče individuality, na tom lépe, než kdykoliv v historii, ale stále je před námi dlouhá a klikatá cesta.

Mimochodem, hodně lidí má Davida Bowieho ráda, stejně jako jiné výrazné známé osobnosti. Je to tím, že lidé milují odlišnost, když ji mohou pozorovat z dálky. Mají rádi, když ji vidí někde v nějaké show či ve filmu. Ale jakmile se objeví v jejich každodenním životě, už tak nadšení nejsou.

Strach se odlišovat

Mimochodem, když jsem v první části tohoto textu zmínil Arnošta, možná váš překvapí, když prohlásím, že každý podle mě je tak trochu jako Arnošt. Každý se tak nějak v něčem malinko liší od většiny, ale spoustu lidí se prostě a jednoduše bojí tuto odlišnost prozkoumat do hloubky.

Představte si kupříkladu nějakého běžného člověka a budeme mu říkat Štefan. Štefan je úplně obyčejný chlápek jako kdokoliv jiný. Rád chodí do hospody, kde si dává pivko s kamarády a na první pohled se ničím neliší od hromady jiných. Ale mohl by!

Nedávno ho tak napadlo, že by si koupil třeba kytaru a naučit se na ni hrát, ale následně tu myšlenku potlačil. Řekl si: „Stejně nemám talent a nešlo by mi to. Je to divný… Prostě to není pro mě.“ Takových nápadů měl spoustu a vždycky je raději potlačil.

Před pár dny v televizi sledoval nějaký cestopisný pořad o státu Israel a hrozně se mu zalíbil jejich jazyk. Chvíli přemýšlel, že by se mohl začít učit hebrejsky, ale rychle to opět potlačil. „To je prostě divný… Když to o mně chlapi v hospodě zjistí, tak se budou smát a ptát se, proč se učím nějaký divný chrochtání tam někde z východu. Hele, asi by mi to ani nešlo a nemám talent.“

Prakticky takto odpálkuje cokoliv a bojí se to zkusit. „Tohle je divný. Tohle dělají jen intoši. Tohle je nějaká divná zábava pro úplný pošahance.“

Podle mě spoustu lidí má potenciál k tomu být zajímavými osobnostmi, ale zkrátka se bojí dělat něco jinak, než je ve společnosti dané. Bojí se zbourat tu představu, kterou o sobě samých mají. A naopak se bojí přestat dělat ty věci, které od nich společnost očekává a jsou považovány za normální.

Divní lidi nesnáší jiné divné lidi

Víte, co je také zvláštní? Odpor k lidem, kteří se nějak odlišují od většiny, je tak hluboce zakořeněný v DNA člověka, že i lidé, kteří jsou sami divní či odlišní, nesnáší jiné divné či odlišné lidi.

Příkladů je spoustu. Mám třeba známého, co má rád LARPy (Live Action Role Playing), kde si s kamarády hrají v lese na středověk. Tj. oblečou si středověký hadry, vezmou meče vyrobené ze dřeva a šermují.

Jednoho dne zjistil, že existuje tzv. furry fandom, což jsou lidé, kteří se rádi překvlíkají do kostýmu různých zvířat, předstírají, že jsou zvířata a zkrátka se tak baví. Jeho prvotní reakce byla výrazně negativní, téměř nenávistná: „No co to je za pošuky?! To je úplně na psychiatra! To bych střílel.“ apod.

Je to zvláštní, přitom se to v principu nijak neliší od toho, co dělá on. Je to prostě také jen hraní rolí a oblékání kostýmů.

Mezi kamarády mám hodně lidí, kteří jedou tzv. keto či carnivore dietu. Keto znamená, že se snažíte nejíst téměř žádný cukr a carnivore zase, že nejíte nic jiného, než maso a vejce. Často ze strany těchto lidí vidím různé narážky na vegany, posmívají se jim a na sociálních sítích padá z jejich strana jeden útok za druhým. A přitom by člověk doufal, že lidi, co sami mají divný jídelníček a jsou společností vnímáni jako “sekta” budou mít víc pochopení pro jiné lidi s divným jídelníčkem. A přitom sám velký keto guru Dr. Ekberg říká, že je jedno, jestli člověk jede keto nebo vegan, hlavně jde o to, aby neměl příliš často průmyslovně zpracované potraviny, takže bůh ví, odkud se zase tyhle hejty vzaly.

Nedávno jsem procházel Facebookovou skupinu chovatleů fretek a v jedné diskuzi někdo zmínil, že chová různá exotická zvířata včetně různých hadů apod. Reakce ostatních byly značně negativní. Nadávali mu, že taková zvířata lidem do rukou nepatří a zakázali by je. Chovat fretky samo o sobě je trochu méně běžné, než chovat třeba kočky či psy. Dojít k závěru, že si chci pořídit fretku podle mého názoru vyžaduje jistou míru nekonvečního myšlení. A opět, člověk by čekal, že lidé s tímhle nekonvečním myšlením budou v pohodě s tím, že někdo tohle nekonvenční myšlení posunul ještě o něco dál a chce si pořídit třeba hady, ale světe div se…

Před nějakou dobou známý na Facebooku sdílel video, kde nějaký chlápek provozoval dost nebezpečný parkour. Parkour je hobby založené na tom, že se snažíte překonávat různé překážky, dovedete se kamkoliv dostat, po čemkoliv vyšplhat a přeskočit cokoliv. Zkrátka a dobře, nic vás nezastaví. Je to koníček, který je však nebezpečný a vyžaduje hodně dobrou fyzičku.

Chlápek ve videu dělal parkour na střeše mrakodrapu, lezl po římse a předváděl různé kousky. Přiznám se, že mi z toho videa běhal mráz po zádech, protože jsem se bál, že spadne. Naštěstí to byl profík, který ví, co dělá. Překvapily mě však reakce pod videem, které byly velice nenávisné. „Omg, dement! To je na darwinovu cenu! Doufám, že spadne dolů a chcípne.“

O to zvláštnější bylo, že se jednalo vesměs o libertariány, tedy lidi, u kterých byl čekal, že budou projevovat jistou míru tolerance ke zvláštním a netradičním koníčkům. Libertariánství z velké části stojí na učeních Ludwiga von Misese, který napsal knihu Human Action. V jeho knize vysvětluje koncept subjektivní hodnoty, který každý libertarián dobře zná a chápe. Přesto je pak schopný odsoudit lidi, protože mají nějaký zvláštní životní styl. A jen tak mimochodem, libertariánství samo o sobě spadá spíše do kategorie “divnějších věcí”.

Sex, drogy, zbraně

Snad mi odpustíte, že se ještě potřetí budu muset vrátit k Arnoštovi, který se vyskytoval na začátku tohoto textu. Ano, ten, co má rád hmyz.

Jeho netradiční vášeň je okolím vnímána negativně a často se setkává s odsouzením. A víte co? Arnoštova láska k hmyzu je stále velice nevinná a neškodná zábava.

Když i on se setkává s neporozuměním okolí, co mají dělat lidi, kteří mají skutečně podivuhodné a ujeté záliby?

Co lidé, kteří sbírají střelné zbraně a mají doma plné regály pušek? Co lidé, kteří rekreačně experimentují s drogami a zkouší třeba LSD microdosing? A pak tu máme i sexuální životní styly, jako je BDSM, latex a tak podobně. Tady teprve přichází ta pravá nenávist k odlišnosti. Tohle je ta chvíle, kdy lidé obrací oči v sloup, doporučují psychiatry a jejich přirozený odsuzovací instinkt se rozjede na plno.

Spoustu lidí tvrdí, že jsou tolerantní, respektují individualitu člověka, říkají „Neboj se být sám sebou!“ a „Žij a nech žít!“, ale jakmile potkají někoho, kdo je na jejich poměry příliš divný, šílený a ujetý, tím víc se ukáže, že téhle myšlence doopravdy nevěří a nestojí si za ní.

Politika

Bohužel, největším problémem odlišnosti není jen to, že si o vás druzí pomyslí, že jste na hlavu, obrátí oči v sloup, odplivnou si a odejdou. Nenávist k odlišnosti se do velké míry také projevuje v politice. Spoustu politických názorů jsou v podstatě založené na nenávisti k odlišnosti.

Ať už jsou to různé regulace zbraní s heslem „normální člověk AK-47 nepotřebuje“, nebo zákazy chovů exotických zvířat se slovy „taková nebezpečná zvířata jako tygr lidem do rukou nepatří.“

Spoustu politiků tady vidí příležitost, jak se dostat k nějaké dobré funkci a mít moc. Je to tak jednoduché – stačí jen populisticky slibovat statistické většině, že omezím, zakážu a zreguluji vše, co dělá statistická menšina. Zakážu chování hadů. Zakážu lidem bouchačky. Zakážu drogy, pochopitelně, (ale chlast je OK, protože tuhle drogu má většina lidí ráda). Nerdům je třeba zregulovat Bitcoin. Též je nutné označit méně populární názory za dezinformace a bojovat proti nim.

Celá politika je v podstatě založená na tom, že musíme vytvořit “normální” uniformní svět, kde všechno funguje tak, jak chce většina.

Ubližování druhým

Další věc, ke které se musím vyjádřit, a která se pochopitelně nabízí – co když někdo svou odlišnosti ubližuje druhým? Jelikož je v nás evolučně zakořeněná nenávist k odlišnosti, snažíme se tuhle čistě emocionální věc racionalizovat. A tak, jako se tlupa v pravěku bála, že nepřežije, když se nebudou všichni její členové chovat jako stádo (a tehdy mohli mít i pravdu), i dnes se normální lidé bojí těch odlišných.

Co když sousedovi, který sbírá bouchačky, hrkne v kuli a půjde vystřílet školu? A co když Honza, co bydlí naproti, je nezodpovědný debil a jeho jedovatí hadi mu utečou a někoho zabijou? A co když Pepa, který má rád BDSM a má doma sbírku devítiocasých koček, je nebezpečný deviant, u kterého je otázkou času, než někoho znásilní a zabije?

Problémem tohoto myšlení je v tom, že mezi podivnými lidmi je nejspíše stejné procento nezodpovědných, hloupých či přímo nebezpečných jedinců, tak jako u zcela běžných a normálních lidí.

Můžete se bát, že váš soused, který má doma hromadu kulometů, vás půjde zastřelit. A jednoho dne BUM, dočtete se, že ve vašem městě někomu přeskočilo a najel autem do davu lidí. A hle, ukáže se, že to nebyl ten divný soused, co sbírá zbraně, ale ten druhý, který vypadal vždycky zcela normálně a nenápadně. Ten, který zapadl tak šikovně do davu, že si ho ani nevšimnete. Zdá se, že měl celá léta nějaké skryté trauma či problém, který tlumil chlastem. Bohužel, jednoho dne prostě vybuchl a rozhodl se, že zkusí real-life GTA.

Nebo se bojíte, že tomu odnaproti utečou hadi a uštknou vás. A další den vás pokouše zcela normální pes, který utekl někomu úplně jinému. Někomu, kdo je nezodpovědný idiot a měl díru v plotě. Někomu, koho jste měli – jak jinak – za zcela normálního a ani ve snu by vás nenapadlo, že je to takový kokot.

Jak říkám, normální lidé jsou stejně nezodpovědní nebo nebezpeční jako podivíni. Dokonce bych řekl, že ti normální jsou nebezpečnější, jelikož podivíni svoje podivné a netradiční koníčky obvykle berou vážně a zodpovědně. Tj. majitel hadů ke svým hadům bude přistupovat jistě zodpovědněji, než běžný majitel psa, jakých jsou stovky. Odborník na zbraně se bude lépe orientovat v bezpečnostných zásadách, než průměrný Jarda z Horní Dolní. A tak dále. A tak dále.

Pár slov na závěr

Před pár týdny jsem na Twitteru zahlídl zajímavý tweet. Paní tam psala, že její dcerka měla na sobě tričko, na kterém byly obrázky traktorů. Jiná holčička se jí pak ptala, proč má na tričku traktory, když je holčička? Holčička přece nemůže mít na tričku traktory – to je pro kluky, ne? Paní jí vysvětlila, „že se jí ty traktory prostě líbí“ a v duchu se ptala „kolik ještě generací, než zmizí genderové stereotypy?“

Zajímavá myšlenka, ale osobně bych šel ještě mnohem dál. Kolik generací, než zmizí veškeré představy o tom „jak by věci měly být normální“? Tak jako by se nemělo řešit, jestli má holčička ráda traktory, nemělo by se ani řešit, že Arnošt má rád hmyz. A dokonce by se nemělo ani řešit, že vás soused má doma sbírku zbraní nebo že někdo chová hady.

Je zvláštní, jak musíme bojovat za základní práva lidí po jednom. Nejdříve za práva žen. Tj. bojujeme mnoho generací za to, aby žena mohla třeba budovat kariéru a ne jen plodit děti, vařit, prát a uklízet. Bojuje se za práva černochů, aby mohli studovat na školách a chodit na stejné toalety jako bílí. Bojujeme za práva homosexuálů. Je to hrozně moc práce a ani jedna z těchto bitev stále není ani zdaleka vyhraná, protože stále existují genderové stereotypy, sexismus, rasismus a homofóbie.

Otázkou spíše je – proč musíme bojovat za všechny tyhle věci po jednom, střípek po střípku? Proč prostě nebojovat za to, aby lidé měli svobodu si žít tak, jak chtějí oni sami a ne tak, jak po nich chce společnost? Proč stále musíme žít ve světě, kde se lidé musí druhým ospravedlňovat kvůli tomu jací jsou?

Bohužel je to ještě dlouhá cesta, protože odpor k odlišnosti je prostě stále všudepřítomný. Lidem někdy vadí dokonce i takové maličkosti, jako třeba, že máte tetování, nebo že používáte kredit místo paušálu. Nebo že nepijete alkohol, neslavíte Vánoce a nechodíte v sobotu večer pařit. A kdykoliv mají příležitost, dávají vám to sežrat. Někdy jsem i překvapenej, jaký ptákoviny lidem vadí a jsou schopni je vám vyčítat. Srly!

Přiznám se, že i já sám někdy zcela přirozeně začne odsuzovat různé lidi kvůli tomu, jací jsou a jak žijí, než mi docvakne, že to není můj problém a nic mi do toho není. Ano, i já tohle mám stále zakořené ve svém DNA a přirozeně k tomu tíhnu.

Já si ale myslím, že se na celou věc díváme špatně. My nemáme lidi, kteří jsou odlišní, hejtovat, ukazovat na ně prstem a cejtit k nim odpor. My máme naopak oslavovat to, že se nebojí být sami sebou a jít proti davu! Že si našli něco, co je dělá šťastnými. Nechápejte mě špatně, neříkám, že musíte mít úplně všechny lidi rádi. Vždycky si můžete myslet svoje. Jde o to, že neexistuje nic jako nepsaná pravidla toho, “jak správně žít”. A už vůbec nám to nedává právo tyto lidi omezovat nějakým donucením (např. zákonem). Každej, ať si dělá, co chce.