Můj názor na duševní vlastnictví

(poznámka: v textu budu používat pojmy jako “copyright” a “duševní vlastnictví” a “autorský zákon” jako synonyma. Sorry.)

Možná vás to překvapí, ale co se týče duševního vlastnictví, mám k němu hluboký respekt a to čistě po stránce lidské. Nicméně po stránce právní už tak úplně ne. Co to znamená?

Inu, dejme tomu, že narazím na nějaký obrázek, který se mi hrozně líbí a chci ho použít v nějakém svém vlastním projektu. Čistě lidsky budu respektovat autora a nejspíše ho kontaktuji, abych se ho zeptal, jestli smím jeho obrázek použít. A když řekne, že jo, tak jo, a když ne… Tak ne.

Problémem je, že taková čistě přátelská domluva mezi mnou a autorem obrázku nemá žádnou váhu z pohledu zákona. Ve skutečnosti je nutné uzavřít nějakou smlouvu, kdy mi musí udělit licenci k tomu, že jeho dílo smím využít. Pokud taková smlouva neexistuje, nejspíše oficiálně neexistuje ani naše domluva. Kdyby mu třeba najednou přeskočilo a rozhodl se mě dát k soudu, nejspíše bych nevyhrál, protože bych neměl žádný papír, kterým se prokázal. Nezbývá mi, než jen doufat, že taková situace nenastane a autor se bude chovat férově dle naší domluvy.

Jen aby bylo jasno, to, že mám respekt k duševnímu vlastnictví neznamená, že tohle vlastnictví vnímám jako zcela ekvivalentní vlastnictví fyzickému. Obojí je principiálně něco úplně jiného a to, že bez dovolení třeba okopčím kamarádovu básničku a dám ji do své knihy bez jeho vědomí, není v žádném případě natolik závažný zločin jako kdybych mu ukradl auto.

To, že si stáhnu film z Uložta není principiálně stejné jako kdybych někomu sebral peněženku. Klidně obojí můžeme nazvat zločinem a obojí prohlásit za nemorální, ale rozhodně to odmítám srovnávat a stavět na stejnou úroveň závažnosti.

Kapitola 1 – měly by existovat zákony chránící duševní vlastnictví?

Otázkou pochopitelně je, jestli by měly existovat nějaké zákony, které budou chránit duševní vlastnictví. Možná můj názor bude značně kontroverzní, ale osobně se domnívám, že nikoliv. Jsem snad blázen? Inu, pojďme si vysvětlit proč si tohle myslím.

Pochopitelně hlavním účelem zákonů na ochranu duševního vlastnictví, je chránit různé lidi před tím, aby jim nikdo nekradl jejich díla. Otázkou však je, jestli tenhle zákon svůj účel plní. Dle mého názoru spíše ne.

Za prvé, představte si, že složíte písníčku, natočíte se, jak ji zpíváte s kytarou a výsledné video nahrajete na Youtube. Následně vám nějaká korporace písníčku ukradne, nechá ji nazpívat třeba Taylor Swift a vydá jako svou. Jak vás zákon ochrání? Podle mě moc ne, protože velká korporace bude mít nejspíše lepší právníky a větší rozpočet, než vy, čili mají větší šanci vyhrát soud a obhájit si, že je to jejich písnička, než vy. Ne, že by taková situace nastala, ale podle mě drobné malé zpěváky, spisovatelé, herní vývojáře, režiséry atd. prostě dobře neochrání. A vidíme to denně. Nedávno se třeba řešily případy videoher Polda 7 a Someday You’ll Return.

Naopak, autorský zákon a duševní vlastnictví dávají korporacím velkou moc. Mají neustále připravený tým velice aktivních právníků, kteří jsou schopni plodit jednu žalobu za druhou. Je vaše melodie, kterou jste právě složili u klavíru, malinko podobná nějakému slavnému hitu z rádia? Krádež! Sto tisíc odškodné! Takový případy z reálného života máme. Kupříkladu Katy Perry čelila žalobě kvůli písni Dark Horse, protože obsahuje malinko podobný beat z jiné písníčky.

To mě mimochodem vede k úvaze… Do jaké míry je obsah díla něčím vlastnictvím? Když složím písníčku, do jaké míry je to moje dílo? Je ta písnička moje jako celek? Nebo i její části? Co když si někdo vypůjčí jen refrén? Co text? Co když někdo použije podobný verš nebo rým? Co když někdo bude mít se mnou shodné třeba 60 % not? Neexistuje žádný způsob, kde definovat hranici, tak, aby to dávalo smysl.

A jaké reálné škody mi někdo vůbec způsobí, že bude mít v písničce třeba lehce podobnou melodii v refrénu nebo beat na pozadí? Vždyť je to celý nesmysl. Koho tohle chrání a jak?

Mimochodem, vzpomínám si, jak před lety běžel v rádiu hit jménem New York a Ruda z Ostravy na to natočil parodii jménem Ostrava, načež měl na krku žalobu. Kdyby tu písníčku celou ukradl a vydával za svoji, tak ok, to bych chápal, ale proč by měla být parodie jiného díla považovaná za zločin? Ptám se… Jaká reálná škoda a komu vzniká tím, že někdo natočil parodii na jiné dílo? Není naopak škoda způsobena autorským zákonem, protože někdo investoval svůj čas a práci do vytvoření téhle parodie? Možná to tak neříká zákon, ale čistě lidsky to tak je. Nehledě na to, že ona parodie původnímu dílu ještě pomohla se zviditelnit a je to skvělá reklama.

Kapitola 2 – pirátství

Pak je tady problém pirátství. Otázkou je, jestli copyright/autorský zákon/duševní vlastnctví chrání proti piráství? Hmmmm, nikoliv!

Pirátství se bude dít vždycky a můžeme mít zákonů třeba habaděj. Lidi, co si budou chtít vaše dílo sehnat někde zadarmo si ho sežerou a nedonutíte je platit. Můžeme si myslet o pirátství, co chceme, ale zákony jsou na něj krátké.

Jediný způsob, jak bojovat proti pirátství jsou kvalitní služby. Já třeba nakupuji hry na GOGu a Steamu, protože je to snazší, než stahovat někde nějaký .iso soubory z torrentů, crackovat to nějakým crackem ze stránky, která je plná malware a tak dále. Na GOGu a Steamu ty hry můžu hned stáhnout, jedním klikem spustit a jedu. Obchody mi navíc ručí za to, že mi to pojede (aspoň na GOGu). Také, že když tvůrci do hry něco přidají nebo opraví, automaticky se mi stáhne update. A tak dále. Nepotřebuji pirátit a utrácím za hry desetitisíce.

Oproti tomu jsem si nedávno stáhl seriál Dexter: New Blood a proč? Protože to nejde v ČR sehnat. Seriál vysílali jen na americké televizi Showtime, která tady v ČR nefunguje. A i kdyby, tak si nebudu platit kabelovou televizi jen kvůli jednomu seriálu. Nakonec to stejně byla taková kokotina, že by tvůrci měli naopak platit mně, že jsem nad tím vyhodil čas z okna.

Jinak podle mě mnohem horší, než pirátství, je boj proti pirátství. Ať už jsou to různé DRM ochrany a jiný otravný věci, který jen otravují platící zákazníky a piráty nezastaví. Někdy tyhle ochrany jsou i hodně přes čáru. Dobrým příkladem je jeden velký skandál, který měla společnost Sony. Ta vyvinula počítačový virus, tzv. rootkit, který přikládala do CD s hudbou a ten následně čekoval, jestli náhodou daný uživatel nemá v PC i nějakou pirátskou hudbu.

Dalším příkladem je Nintendo, která odmítá prodávat staré hry a nechce je přidat do svých online storů, aby si je hráči mohli prostě jen tak koupit a hrát. Zároveň však Nintendo aktivně bojuje proti pirátství a šikanuje různé lidi. Četl jsem třeba o tom, jak jeden chlápek z Austrálie nahrál kopii jedné hry (Mario) na net a Nintendo ho dalo k soudu. Chtělo po něm zaplatit škody ve výši několika milionů dolarů, což je teda dost zcestný a výpočet těchto škod je úplný nesmysl (obvykle dle počtu stažení).

Kapitola 3 – Youtube

Youtube byl v roce 2006 skvělá webová stránka. Fungoval jako databáze všech možných i nemožných videí a díky technologii Flash Playeru jste mohli přehrávat videa i s pomalým internetovým připojením. Youtube se stal natolik známým webem, že ho nakonec koupil Google a dnes ho používá i vaše babička.

Youtube obsahuje řadu různých pravidel, které mají chránit duševní vlastnictví, ale ve výsledku jsou jen něčím, co vám otravuje život.

Tuhle jsem na Youtube nahrál svoje osobní rodinné video, které jsem, mimochodem, nastavil jako soukromé, čili se k němu nemohl dostat nikdo jiný, než já. V jednom videu hrála hudba, ale nebyla skoro slyšet, protože šla ze vzdáleného rádia. Přesto ji algoritmus rozpoznal a moje neveřejné video smazal. Dává to smysl?

Samozřejmě, že ne.

Slyšel jsem i o dvou zajímavých případech, které se v souvislosti s copyrightem a Youtube odehrály.

Jeden speedrunner byl fakt dobrý v hraní Maria. Oslovila ho Guinessova kniha rekordů, jestli by nemohl vystoupit v jednom jejich videu a ukázat jim tam svůj speedrun z Maria. Jakmile video vyšlo, stalo se něco zvláštního. Guinessova kniha rekordů najednou nabyla dojmu, že záběry na to, jak někdo hraje Maria jsou jejich duševní vlastnictví a veškerá videa na Youtube dostala copyright strike. Tisíce lidí po světě obdrželo tisíce emailů, které jim hlásily, že mají průser, jelikož na Youtube mají video, jak hrají Maria. Byl z toho menší skandál.

Druhý případ je ještě zajímavější. Dva kluci z Mexika založili falešnou firmu a začali na Youtube reportovat různá hudební videa s tím, že patří jim a jsou jejich duševním vlastnictvím. Youtube se nějak nezabýval tím, že je to pravda a automaticky výdělky z videí posílal jim. Kluci si tam vydělali několik milionů dolarů (!!!) a fungovaly tak roky, než se na to přišlo (!!!).

Možná si říkáte: ok, to je přece chyba Youtube, že má děravej a blbej systém. Jak to souvisí s duševním vlastnictvím? A budete mít jistě pravdu, ale vtip je v tom, že Youtube by takové hovadiny ani neimplementoval, kdyby neexistovalo duševní vlastnictví a nátlak ze strany zákonů.

Kapitola 4 – Fair Use

V USA autorské právo definuje zákon DMCA. Možná byste si mohli myslet, že nás Čechů se netýká, ale ano, týká, protože denně používáme americké služby – Youtube, Facebook, Twitter etc. Zajímavé je, že tenhle zákon také definuje tzv. fair use, což znamená, že máte právo používat části díla ve svých vlastních dílech.

Typicky je to třeba Youtuber, který natočí video, kde recenzuje nějaký film a v tom videu má několik záběrů z tohoto filmu. Je to fair use, protože neuploadnul celý film, ale jen použil některé části, plus k tomu přidal nějakou svou vlastní hodnotu v podobě komentáře, hodnocení, analýzy apod.

Dává to smysl právně, protože právo se nemůže zabývat každým videem na Youtube, kde někdo použil pár vteřin z filmu, nebo řešit internetové memes, které jsou z různých děl. Dává to smysl také lidsky, protože komu a jak vznikla nějaká škoda a komu a jak bylo ublíženo, kdy jsem použil někde dvě vteřiny z nějakýho filmu, že jo?

Bohužel, fair use se často ignoruje. Pokud nějaká firma flagne vaše video, že porušuje autorský zákon, ačkoliv spadá pod fair use, Youtube (popř. Facebook, Twitter) to video na 99 % stejně smaže a vám nejspíše zablokuje účet. Proč? Inu, za prvé mají takových žádostí hodně a nebudou se každou zabývat, jestli splňuje fair use a za druhé, to není ani jejich starost. Je to záležitost zcela právní a pokud máte pocit, že je to fair use, nebudete to řešit s Youtube, ale bude o tom muset rozhodnout soud.

Tenhle systém se každopádně dá hodně zneužít. Byly situace, kdy jeden youtuber natočil video, kde kritizoval jiného youtubera. Tenhle kritizovaný youtuber jeho video reportoval, že porušuje autorské právo a video bylo následně smazáno. Tenhle youtuber se ani netajil tím, že mu nejde o copyright, ale prostě to pro něj byl nejsnazší způsob, jak se videa, které ho kritizuje, zbavit.

Je hromada lidí, který chápou a rozumí tomu, jak funguje fair use, ale přesto ho s radostí ignorují, zneužívají copyright claim systémy na různých webech, využívají zákony k šikaně a smějí se vám do ksichtu. Je ironické, protože právě tihle lidi se rádi neustále odvolávají na zákony, ale jakmile zákon není podle jejich představ, stejně neváhají dělat věci, na které nemají dle zákona právo.

Závěr

Osobně se tedy domnívám, že bychom zákony na ochranu duševního vlastnictví měli zrušit. Nechrání malé tvůrce, ale pouze dává do rukou velkou moc megakorporacím. Nikdy nepřineslo žádné řešení do světa pirátství a naopak to udělalo svět horším místem, kdy musíme čelit různým DRM ochranám, nesmyslné šikaně, regionálnímu omezení na různých webech (např. včetně Netflixu) a jiných zcela zbytečných věcech.

Celá myšlenka, že člověk může vlastnit informaci tak, jako vlastní dům nebo auto nedává smysl. Čistě lidsky je ok mít respekt k autorství a uznávat toho, kdo něco vytvořil, ale čistě po stránce zákonné jen vytváříme umělé problémy a žádné neřešíme. Pryč s tím!

A ještě jedna věc. Je to zvláštní, ale kdykoliv někdo nahlas řekne, že duševní vlastnictví neuznává, začnou ho různí lidí nazývat komunistou. Pohleďte! Komunista, co chce všechno zadarmo! Sorry, to nedává žádný smysl. Autorský zákon je především státní byrokracie a je to koncept, který definuje stát. Já osobně odmítám duševní vlastnictví čistě jakožto libertarian, který odmítá státní byrokracii, než jakožto komunista, co žije v představě, že by vše mělo být zadarmo.