Jsem pro absolutní svobodu slova (sort of)

V posledních dnech se výrazně rozjela diskuze na téma svobody slova, protože v reakci na to, že Rusko napadlo Ukrajinu, se vypínaly nějaké proruské konspirační weby či co a rozjelo se mnoho případů, kdy policie stíhá různé lidi za to, že válku na Ukrajině schvalují, či šíří nějaké proruské názory.

Debata kolem toho je hodně emocionální, ba přímo hysterická. Na Twitteru jsem několikrát dal najevo, že se mi omezování svobody slova nelíbí, přičemž jsem způsobil několik flamewarů, kdy mi notifikace chodily ještě tři dny a různé lidi mě obvinili z toho, že jsem rusofil a putinofil (přitom já jsem i proti cenzuře, kterou Putin zavedl v Rusku, kdy se třeba nesmí říct slovo “válka” apod.).

Jinak obecně v České republice zákon omezuje svobodu slova a v paragrafech najdete hned několik položek. Je zakázaná pomluva, šíření toxikomanie, schvalování trestných činů, nějaký rasistický věci a tak dále.

Osobně si myslím, že všechna tahle omezení svobody slova by se měla ihned zrušit a svoboda slova by měla být absolutní. Tj. dovolil bych lidem říkat si co chtějí a nijak bych je za to netrestal.

Důvodem je, že jsem libertarián a také to, že slova prostě nejsou podle mě zločin, který by někomu způsoboval škodu. To, že někde řeknu nějaký rasistický názor není ekvivalentní tomu, jako když někoho fyzicky napadnu nebo někomu třeba něco ukradnu. A nedává mi smysl to srovnávat.

Samozřejmě se můj názor setkává s odporem, někdy i poměrně emocionálním, kdy mi za to někteří sprostě nadávají, klepou si na čelo a říkají mi, že jsem blázen nebo dement.

Já jsem však přesvědčen, že omezovat svobodu slova je daleko větší zlo, než nechat lidi říkat si, co chtějí, včetně různých odporných rasistických, homofobních a xenofobních názorů, schvalování různých zvěrstev, lží a propagandy. A proč? Pojďme si to rozebrat v následujícím článku.

Rozdíl mezi slovem a činem

První věc, kterou je nutno vysvětlit je, že vnímám rozdíl mezi činem a slovem. Pochopitelně některá slova se mohou činem stát. Pár příkladů:

  • Velitel řekne vojákovi, aby někoho zastřelil a voják poslechne. Velitel sice nestřílel a pouze něco řekl, ale v takovém případě jeho slova byla činem.
  • Když budu mít pistoli, která nemá spoušť, ale ovládá se hlasem a začne střílet, když řeknu „pal“, potom moje slova evidentně nejsou jen slova, ale konkrétní činy.
  • Pokud diktátor vydá rozkaz, aby se někam hodila bomba, evidentně se nejednalo jen o slova, ale o čin.
  • Kamarád se chystá napít jedu, ale ještě před tím se mě zeptá, co to je a já řeknu, že voda, ačkoliv vím, že je to jed. On se napije a umře.

Vtip je v tom, že když se řekne čin, většinou si představíme to, že ho člověk dělá rukama, ale slova ho mohou dělat také. Kromě toho obvykle netrestáme za ta slova konkrétně, ale to, co způsobila.

Když jsem pro absolutní svobodu slova, nemyslím tím ta slova, která způsobují nějaký konkrétní čin a dotyčný, který je pronáší, ví, že tahle slova způsobí určitou věc.

Řekl bych „je v tom obrovský rozdíl“, ale protože žijeme v extrémně komplexním světě, nedovedu říct, jestli je ten rozdíl skutečně vždy obrovský.

Pokud se jedná jen o nějaké konstatování, myšlenku či názor, nevidím důvod za to lidi nijak trestat.

Slova mohou vést k činům

Pochopitelně hlavním argumentem, proč omezit svobodu slova je ten, že slova mohou vést k činům.

Příklad – budu někde hlásat nějaké rasistické názory a lidi to bude ovlivňovat víc a víc, až se jednoho dne rozhodnou vzít do ruky zbraně a jít zabíjet nějaké lidi, protože mají jinou barvu kůže.

Vidíte, skvělý důvod, proč zakázat někde hlásat rasismus! Někoho to ovlivní, a pak půjde zabíjet lidi.

Jenže osobně zde vidím jeden obrovský problém. Problémem je, že k činům může vést COKOLIV. Co když budu někde hlásat třeba křesťanství a lásku k Bohu, přičemž ovlivním několik lidí. Ti lidé začnou věřit v Boha a Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána! Haleluja! Ale pak jednomu z nich jebne, vyloží si bibli tak, že je jeho svatým posláním zabíjet bezvěrce, nakoupí zbraně a půjde je postřílet. Co s tím? Zakázat křesťanství?

Nebo nějaký ekologický fanatik si vezme do hlavy, že lidé ničí planetu a matičku zemi, a tak se jim rozhodne pomstít a odpálí se někde v metru v davu lidí. He? Co s tím?

Můžete argumentovat tím, že je to problém těch konkrétních lidí, kteří se rozhodli jít vraždit. Prostě mají o kolečko navíc a kdo ví, třeba by šli vraždit i bez toho, aniž by jim někdo do hlavy cpal křesťanství nebo ekologii. Ale takový argument se dá použít i u rasismu a dalších nelegálních věcí.

Inu, tedy podle mě ten argument je značně problematický.

Slova mohou ublížit

Další přirozený argument je, že slova mohou ublížit.

Bude třeba někdo, koho nemám rád a chci mu zničit život. A tak o něm začnu šířit záměrné lži, které povedou k tomu, že to zničí jeho osobní vztahy s kamarády, rodinou, možná ho také vyhodí z práce a tak dále. Jak vidíte, slova ubližují.

A proto je dobré určitá slova omezovat, např. pomluvu.

I zde vidím však mnoho problémů, aby to nebylo tak jednoduché.

Jednak si osobně nemyslím, že na vině jsou čistě jen moje slova, ale i ostatní nesou svůj podíl viny, pokud těm slovům prostě slepě věří, nepožadují důkazy. Rozhodnou-li se na základě toho s někým přerušit vztah, je to koneckonců jejich volba.

Navíc život nezničí jen lež, ale může to být naopak pravda. Je mimochodem zvláštní, jak lež má negativní konotaci a pravda vždy pozitivní a přitom záleží na konkrétní situaci.

Představte si třeba rodinu, kde rodiče jsou silně věřící a jejich syn je gay a ateista. Před rodiči to však tají, protože chce udržovat dobré vztahy v rodině a nemá potřebu jim to říkat. Vy to o něm víte. Pokud to rodičům řeknete, možná mu zničíte život, protože jim zkomplikujete vztahy a vytvoříte napětí. Ale můžete si to nechat pro sebe a říct si, že je to na něm. Ať jim to řekne sám, až bude připravený a až bude chtít. Proč se vůbec plést do jeho osobních věcí, že?

Teď si představte, že se vás jeho otec i na to bude ptát: „Ty jo, můj syn se moc nezajímá o děvčata. Nevíš, proč se jim tolik vyhýbá?„ a vy můžete taktně zalhat a říct něco jako: „On se jen trochu stydí.“ a dál se v tom nepitvat.

Další problém je, že slova mohou ublížit aniž by obsahovaly lež nebo pravdu. Kupříkladu může být člověk, který má silný emocionální vztah ke kočkám a miluje je. A jednoho dne třeba někde řeknete že nesnášíte kočky a postříleli byste je. Nemusíte to ani myslet vážně a mohl to být jen blbý vtip… On to však zaslechne a psychicky ho to rozhodí, vydeptá a zničí mu to celý den, třeba i týden… Třeba se to nabalí ještě na jiné problémy (těžký den v práci atd.), totálně ho to psychicky oddělá a skončí někde na psychiatrii.

Problémem slov je, že COKOLIV z nich může JAKKOLIV ublížit a to KOMUKOLIV. A proto si myslím, že nedává moc smysl omezovat s tímhle argumentem jen některé konkrétní věci a u jiných se tvářit, že máme svobodu slova zaručenou ústavou.

Pokud bychom chtěli omezit určité věci s tím, že mohou vést k činům nebo někomu ublížit, proč neomezit i věci jiné? A jak rozhodneme, které ano a které ne? Pochopitelně o tom rozhodnou zákonodárci, ale nabízí se pak otázka, proč to, co na konci vyplodí dává vůbec nějaký smysl.

Představte si, že by třeba stát zakázal jezdit na kole s tím, že je to nebezpečné. Existuje určitá šance, že někde spadnete a zabijete se. Je možné, že i někomu ublížíte, najedete do něj a něco mu zlomíte. Je to ale skutečně argument, proč zakázat jezdit na kole? A pokud ano, proč nezakázal i normální chození, protože i tak můžete někde spadnout a něco si zlomit nebo do někoho někde vrazit.

Pokud chcete stoprocentně bezpečný svět, tak si nechte postavit nějaký kryt pod domem a bydlete tam. Ironie může být, že i tam třeba zakopnete, spadnete a zabijete se.

A ještě jedna věc. Říkat určité věci může někomu možná ublížit, ale ublížit může i jejich omezování ze strany zákona.

Opět uvedu příklad. Bude jedna holka, která někde na net napíše, že tráva je super. Následně ji policie začne vyšetřovat za šíření toxikománie. Je možné, že obvinění nakonec stáhnou, protože dojdou k tomu, že to nemyslela vážně a bylo to myšleno s nadsázkou, ale i tak jí to psychicky zničí, jelikož musela chodit na výslechy, podávat vysvětlení, volat právníkovi, soudit se a tak dále. A pochopitelně tohle všechno ji stálo čas, nervy a způsobovalo stres a policie s ní jednala jako odpadem. A to měla štěstí, protože příště už si to třeba neobhájí a půjde za to sedět.

Pokud prohlásíme, že neomezená svoboda slova někomu někde nějak může ublížit, je důležité také dát na druhou misku vah lidi, kterým naopak ublížily zákony omezující svobodu slova.

Bezpečný svět je fikce.

Kam až omezování slova může zajít

A nakonec, jsem pro absolutní svobodu slova, protože věřím, že když ji stát začne omezovat, tak bude jen pokračovat dál a dál. Zakáže říkat tohle a tamto a ono. U všeho se bude argumentovat veřejným zájmem a ochranou státu. A možná jednoho dne vyhraje volby nějaká strašný zmrd, který tyhle paragrafy zneužije a ohne tak, aby mohl třeba zatýkat ty, kteří ho kritizují a zbavit se tak veškeré opozice. Je to podle mě velice nebezpečné pro svobodu i základní lidská práva.

To jsou tedy důvody, proč se názorově přikláním k tomu, aby se svoboda slova neomezovala. Ano, myslím si, že by člověk měl mít právo šířit jakýkoliv názor. Jakkoliv hloupý, jakkoliv zvrácený, jakkoliv nesmyslný. Měl by mít právo říkat pravdu i lež.

Navíc omezení svobody slova nepovede k tomu, že některé názory a postoje ze společnosti zmizí. Jen se skryjí a stanou se undegroundem, kde mohou pomalu růst a posléze přijde nějaký backfire. Lidé, jejichž názory jsou zakázané ze sebe udělají mučedníky a jejich názory možná získají ještě víc pozornosti, než kdybychom nad nimi prostě jen mávli rukou.

Takže asi tak.