Jak se mi žije s autismem

Doslechl jsem se, že měsíc duben tohoto roku se oficiálně stává #AutismAwarenessMonth, což by se dle některých lidí mělo přejmenovat na #AutismAcceptanceMonth. V Česku se navíc rozjela akce Česko svítí modře.

Rozhodl jsem se využít tenhle měsíc k tomu, abych sepsal trochu osobnější text o tom, jak se mi žije s autismem.

Inu, už odmalička jsem věděl, že jsem tak trochu jinej, než ostatní lidi. Že jsem prostě podivín. Jakmile jsem dospěl, začalo mi vrtat hlavou, proč si připadám jak z jiného světa, protože mé vztahy s ostatními lidmi vždycky nějak nefungovaly. Nikdy jsem nevěděl, jak s lidmi komunikovat, vysvětlit jim své pocity a potřeby a tak dále.

Později jsem došel k závěru, že musím mít nějakou poruchu osobnosti, nebo něco takového. Začal jsem číst mnoho různých psychologických knih, procházet diskuzní fóra pro lidi, které trápí různé duševní problémy a tak dále.

Ze začátku jsem se ve všem dost viděl a říkal jsem si u celé řady poruch „to jsem celej já!“, ale jakmile jsem šel do hloubky, tak mi došlo že spíše NOPE. Nakonec jsem nedošel k ničemu, ale zároveň mi to dalo hodně znalostí a zvýšila se má empatie, jelikož jsem najednou víc chápal čím různí lidé prochází.

Jednoho dne jsem šel po obchoďáku a narazil na galerii plakátů, které šířily povědomí o různých psychických problémech. Pročetl jsem si je postupně všechny, protože jsem neměl co dělat. Nakonec jsem se dostal k jednomu, který byl o autismu a začetl se. A to, co jsem se dočetl mě dost překvapilo. Měl jsem úplně zkreslené a zcela mylné představy o tom, co to autismus je. Byla chyba, že jsem se před tím tolik zaměřil na poruchy osobnosti, protože ostatní psychické problémy se dostaly mimo mé zorné pole.

Přišlo mi najednou, že to zní hodně jako já, ale opět jsem si vzpomněl, že na první dojem má člověk tendence se vidět úplně ve všem. Tak prostě funguje lidský mozek (možná proto jsou tak populární horoskopy). A tak jsem tomu dal čas, opět si toho hodně načetl, navštívil diskuzní fóra, pobavil se s lidmi… A tak, jak jsem před tím zjisťoval, že „Ne, tohle já nejsem.“, tak tady to bylo přesně naopak! Postupně jsem zjistil, že na mě sedí tak na 90 % (těch 10 % je neschopnost poznat ironii/sarkasmus, což já osobně dovedu).

Nakonec jsem se sebral a zašel k psychiatričce. Asi tři hodiny jsme si povídali, podstoupil jsem hromadu různých testů, musel jsem vyplnit řadu dotazníků (ještě jeden před tím musela vyplnit má rodina), probrali jsme všechno od shora až dolů. Ona mi nakonec tedy potvrdila, že mám opravdu Aspergerův syndrom AKA Vysoce funkční autismus.

Najednou můj život začal dávat smysl. Najednou všechny věci, které byly divné měly své vysvětlení.

A jak se mi s tím tedy žije?

Inu, za prvé mám něco, čemu se odborně říká special interest. Čas od času narazím na něco, co mě nějak zaujme. Může to být cokoliv – třeba něco obecného (ekonomie, vesmír, příroda), ale někdy i něco velice podivně konkrétního (konkrétní ekonom, planeta, zvíře). A jakmile začnu mít o tuhle věc zájem, tak to není jen hezký zdravý zájem, ale spíše absolutní posedlost, kdy celé dny neřeším nic jiného! Dané téma pak googlím, čtu o něm knihy, myslím na něj ve dne v noci a nedovedu o něm přestat mluvit. Lidi pak nechápou, proč se třeba celé týdny chci bavit jen o planetě Jupiter nebo o počítačové hře Silent Hill.

Za druhé potřebuji mít svůj stereotyp a rád dělám celý dny ty stejné věci v tu stejnou dobu. Ve stejnou dobu vstávám, chodím nakoupit, jím a tak dále. Kdykoliv ten stereotyp něco nabourá, tak je to pro mě hrozně stresující. Neurotypičtí lidi (lidi, co nemají autismus) to mají obvykle naopak – stereotyp je nebaví a jsou rádi, když se v jejich životě pořád něco děje. Pořád organizují nějaké akce. „Tenhle víkend bude grilovačka, příští týden oslavíme narozeniny strýčka Jardy a ten následující bychom mohli jet třeba někam na výlet.“ Já však preferuji klid.

Obecně jsem samotář a lidi ze mě dost vysávají energii. Kdybych si měl vybrat, jestli budu raději někde ve společnosti několika lidí, nebo sám někde v lese, tak hádejte, co vyhraje. Bohužel je hrozně těžký se lidem vyhnout, protože jsou všude. V práci, doma, všude. Mnohdy i v tom lese bývají taky. Je to hrozně stresující a energii-odčerpávající.

Když už lidi, tak raději jednoho nebo dva, než společnost hned několika.

Třetí věc, kterou nechápu jsou názory lidí a jejich pohled na svět…

Autismus se občas tak trochu romantizuje a lidi si můžou myslet, že mít autismus znamená mít nějakou superschopnost, tj. budete umět počítat z hlavy velká čísla jako Raymond z filmu Rain Man apod. Já osobně žádnou schopnost nemám a obecně si nemyslím, že je dobré si autistický lidi přespříliš romantizovat.

Přesto si ale myslím, že jednu malou schopnost mi to přeci jen dává… A to jistou imunitu vůči stádnímu chování. Představte si třeba nějaký názor, který je velmi populární a zastává ho 99 % lidí. A zastávají ho i lidé z mého okolí. Neustále ho do mě hustí i nejbližší přátelé. Neustále se tlačí v médiích a dostává hodně prostoru. V takové chvíli bych ho měl také zastávat. Ovšem, na mě nedělá vůbec dojem to, že je názor populární, většinový a ovlivňuje mě to minimálně.

Když dojdu k závěru, že je to nesmysl, nemám problém to říct otevřeně. Klidně i když kolem mě budou stát mí přátelé a zastávat přesný opak. Klidně jim řeknu: „sorry, ale je to úplná blbost a zde jsou mé argumenty, proč…“

Doufám, že jste nenabyli dojmu, že to těm lidem řeknu stylem „jste úplně blbí!“ a vyžívám se v tom, že je ponižuju. Pochopitelně se to snažím dělat trochu citlivě (ne vždy se mi to daří). Řeknu prostě: „hele, já vím, proč si tohle myslíš, ale dovolím si nesouhlasit, protože…“ (Samozřejmě jsou výjimky, kdy bývám trochu ostřejší, což může být nějaký názor, který je extrémně sračkový, slizký, nenávistný apod. Kdyby třeba za mnou došel nácek a schvaloval genocidy, tak na něj hodný nebudu… Vy byste taky nebyli! :))

Obecně stádnost je něco, čemu nerozumím. Chápu, proč k tomu lidé mají sklony z evolučního hlediska. A chápu, proč má člověk přirozené tendence si myslet něco, co je běžné a normální si myslet v době a v místě, kde se pohybuje. Ovšem překvapuje mě, jak moc silná tahle tendence je.

Když třeba vidím v televizi ve zprávách, že nějakému chovateli utekl jedovatý had a následně se ptají nějakého “experta” na názor a on řekne, že by hady zakázal, a další den potkám deset různých lidí během dne a každý z nich mi řekne „chovat jedovaté hady bych zakázal!“, někdy dokonce i sami od sebe, aniž bych se jich na něco ptal… Tak vím, že to říkají jen proto, že to před tím slyšeli v televizi. Že to jen opakují…

Já vím, že je trochu klišé označovat nějaký názor za “stádní” a v poslední době se tím ohání kde kdo… každý má pocit, že jen on zastává ten nepopulární názor a ostatní jsou zmanipulované ovce. Myslí si to kde jaký konspirátor a kde jaká konzerva. Nechci, aby to znělo arogantně ve stylu „jen já vidím pravdu a vy všichni jste pitomci!“

Přesto opravdu pozoruji určitý vzorec v tom, jakým způsobem lidé dochází ke svým názorům/přesvědčením, jak s nimi pracují a jak si jej v diskuzi hájí. A mnohdy mi to celé připadá líné, povrchní a stádní. A já takhle nedovedu fungovat! Nedovedu zastávat názor jen proto, že jsem ho slyšel v televizi, nebo protože ho zastává mé okolí. Nebudu tvrdit, že mě okolí vůbec neovlivňuje, přesto je pro mě mnohem důležitější, jestli ten názor dává smysl z hlediska logiky a je podložen nějakými pádnými argumenty. Mám pocit, že v mém přístupu hraje velkou roli má jinakost a autistické myšlení.

Hele, je to složitý téma a stálo by napsat o tom samostatný článek, což v podstatě už dělám, protože to pokrývá skoro každý text, který jsem tu kdy vydal. Vlastně celý můj blog není o ničem jiným. 😀

Těch věcí je ještě víc a dovedl bych o tom mluvit dalších dvacet stran textu, takže tady to utnu a jen doufám, že jestli tohle bude někdo číst, tak si z toho něco odnese.

1 Comment

  • ellie says:

    Tebe by celkově prospělo si přečíst nějaké knihy o přesvědčení a fungování mysli. Třeba Bob Proctor, Joe Dispenza atd.

    Ty stádní názory stejně pocházejí z nedostatku kritického myšlení. Jak píšeš, dost lidí se opakuje a opěvuje nějaké tvrzení, ale už mi u toho chybí se nad tím víc do hloubky zamyslet a udělat si svůj závěr. Proto takové názory teď už beru s nadhledem. Kdysi ne, ale teď se tomu směju.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *