Člověk je tvor společenský. A co to vlastně znamená?

V živočišné říši lze najít zvířata, která jsou společenská, a která nikoliv. To není pochopitelně úplně přesné, jelikož u některých druhů jsou společenské třeba jen samičky, nebo jen samečci. U některých je to půl napůl, tj. jsou to spíše samotáři, ale nevadí jim potkávat druhé. Pak jsou tu zvířata, co jsou společenská jen někdy, a tak dále.

Pro zjednodušeni si ale představme, že existují jen samotářská a společenská zvířata.

Veverky jsou samotářky

Víte, které zvíře je poměrně dost samotářské? Veverka! Veverky jsou teritoriální zvířata. Svoje teritorium si brání, přičemž ostatní jedince na něj nepustí. Veverka si značkuje teritorium tím stylem, jakým byste čekali – tj. močí. Ale ne jen to – někdy používají i pachové žlázy, co mají v čumáku. O své teritorium jsou schopny se i servat. V nejhorším i zabít.

Veverky se s ostatními setkávají jen v období páření. Jakmile mají hotovo, už si nikdy znovu nezavolají a nepotkají se. Když se samička stará o mláďata, dělá to jen určitou chvíli, ale pak je všechny ze svého teritoria vyženě do pr… pryč, protože jim prostě vyhovuje samota.

Veverky se tak chovají, protože je to pro ně v daném prostředí evoluční výhodou. Jako teritoriální zvířata nemají mezi sebou žádné moc způsoby komunikace. Víceméně nevydávají žádné zvuky, ani nic v tom smyslu.

Táhni z mýho terirotia, ty mrdko

Potkani jsou společenští

Potkani jsou hlodavci stejně jako veverky, ale jejich chování je velice odlišné. Jsou totiž naopak společenští. Vyhovuje jim být spolu. Když se ve zverimexu podíváte do potkaního akvárka, můžete je vidět, jak se k sobě tulí a spí namačkaní na sebe – složení jako bedny ve skladu.

Jako společenská zvířata mají mezi sebou různé druhy komunikace (různé druhy pískání + body-language). Také mají hierarchie a ukazují si dominanci. Společenskost jim pomáhá překonávat strach, protože podobně jako u lidí, když si jeden potkan troufne třeba něco ochutnat a ostatní vidí, že ho to nezabilo, taky to začnou jíst.

Mnohdy se chovatelům doporučuje jich mít víc, protože když si člověk koupí jen jednoho a nechá ho samotného v kleci, tak bude vystrašený, vystresovaný a můžou se u něj vyskytnout duševní poruchy.

Potkani jsou tedy společenští, protože je pro ně v daném prostředí evoluční výhodou.

Podobně společenské jsou také opice. Čím větší a komplexnější má opice mozek, tím větší skupinky/tlupy mezi sebou mají.

A člověk? Člověk má nejsložitější mozek. A s tím je spojeno to, že je to nejsociálnější/nejspolečenštější zvíře. Je sice zvláštní nazývat člověka zvířetem, protože se to obvykle nedělá, ale po biologické stránce člověkem zvířetem je. Stejně jako strom je rostlina, i když se to tak obvykle nenazývá. Stejně jako Slunce je hvězda, ačkoliv se to tak mnohdy neříká.

Lidi jsou na sobě závislí

Člověk je tedy společenský tvor, ale co to doopravdy znamená? Když se řekne společenskost, nepochybně si většina lidí vybaví pouze to, že se jako lidé společně rádi scházíme a trávíme spolu čas. Proto tedy lidé zvou druhé lidi “na pivo” a chodí spolu na různé zábavné akce. Pro některé lidi jsou druzí lidé něco jako zábava či koníček, takže s druhými rádi tráví čas.

Nemyslím si, že je společenskost jen tohle. Myslím, že je to i určitá spolupráce, která mezi námi stále probíhá. Jen to, že čtete tenhle text je zásluhou mnoha různých lidí. Od těch, co vymysleli počítač, internet, řeč, písmo, až k těm, co to všechno zprovoznili, až k Endoře, co mi poskytuje hosting, až k Wordpessu, na kterém tento blog běží.

Já sám jsem nevyrobil ani to oblečení, co mám na sobě, ani klávesnici, na které píšu tenhle text, ani jsem nesložil tu hudbu, kterou při psaní poslouchám (The Smashing Pumkins).

Takže i kdybych byl samotář, který se druhým lidem neustále vyhýbá (což nepochybně víceméně jsem), tak jsem stále závislý na druhých, jelikož máme mezi sebou něco jako dělbu práce. Ostatně jestli znáte esej Já, tužka, tak ta skvěle vysvětluje, jak i obyčejná tužka vznikla jen díky spolupráce tisíce lidí všude po světě!

#kapitalismus!

Nicméně možná existuje způsob, jak žít v izolaci od lidí. Robinson Crusoe, román, co napsal Daniel Defoe, byl inspirován skutečnou událostí. Robinson dovedl fungovat na pustém ostrově sám velice dlouho, akorát neměl všechny ty výhody, které plynou z dělby práce. Co si sám nevyrobil, to neměl. Částečně navíc byl odkázán na výrobky druhých, protože po čase doplaval k vraku lodi, potopil se a vylovil od tam různé předměty jako lana, příbory, nože a jiné užitečné věci k přežití.

Otázkou také je, jak se dlouhodobá samota může projevit na psychickém zdraví. Nicméně kromě Robinsona existují i další případy lidí, kteří žili v izolaci od ostatních. Například Mauro.

Nemusíme se u toho vidět

Co se týče samotářů, k tomu bych měl pár věcí. Osobně si myslím, že člověk může být společenský i nepřímo. Například obyčejné čtení knihy – třeba nějaký horror od Stephena Kinga – je společenská věc. Tj. sedíte doma večer ve svém pokoji a jste úplně sami. A čtete si Kinga. Ačkoliv to vypadá samotářsky, je to nepřímá komunikace mezi dvěma jedinci – Stephenem Kingem, který knihu napsat a vámi, co ji čtete. Nemyslím si, že je to nějak liší od mezilidského kontaktu jako je setkat se v hospodě u piva.

Když umřel Chester Bennington (zpěvák z Linkin Park), spoustu lidí po světě bylo pochopitelně smutných, totálně je to dostalo, zhroutili se a byli na prášky. Ovšem jsou i tací, kteří tohle kritizují, když lidé oplakávají celebrity. “Vždyť jste neznali Chestera, Davida Bowieho, Paní O’Riordan a tak dále! Jak můžete bulet nad smrtí někoho, koho jste nikdy nepotkali?”

Nicméně pravda je taková, že se možná fanoušek se svým oblíbeným hudebníkem může paradoxně znát daleko lépe, než dva kamarádi, co se potkávají v hospodě. Zatímco v hospodě se lidé mohou různě přetvařovat a jejich vztah může být povrchní, zpěvák v písních, které napsal, může naopak otevřeně prezentovat své skutečné JÁ. Hudebník tedy může být v životě člověka daleko důležitější osobou, než lidi, které potkává face to face.

Stačí se jen inspirovat a pomáhat si

Ať už druhé lidi máte rádi nebo jste misantrop, nemůžete popřít, že vás druzí často inspirují. Já zjistil, že spoustu věcí, které dělám, bych nedělal, kdyby mi je druzí neukázali. Například japonské anime seriály jsem považoval za podivné sračkoidní hovadiny na úrovni Pokémoni. Pravděpodobně bych v tom zůstal do dnes, kdybych nepoznal člověka, co miloval anime a nevysvětlil mi, že anime nejsou jen Pokémoni. Donutil mě, abych se podíval na The Death Note a hle, zjistil jsem, že je anime fajn.

Metalová hudba mi na základní škole připadala jako řvaní do mikrofonu, ale pak jsem poznal pár metalistů, kteří mi vysvětlili, že ta hudba je víc, než jen to. A od té doby poslouchám některé metalové kapely.

Geocaching dělám jen proto, že mi ho ukázali jiní. K obchodu Steam jsem byl skeptický, i k placení kartou po netu, ale kamarádi a známí mi to vysvětlili, ukázali a od té doby si bez toho neumím představit svůj život. Celé dětství jsem se vyhýbal čtení knih, s tím, že všechny knihy jsou vlastně poezie o tom, jak lítá holubička, ale známá mi ukázala i různé dark autory jako Bukowski či Palahniuk a dneska jsem ultra mega knihomol.

Evidentně mi tedy druzí lidé pomohli se podívat na některé věci jiným způsobem, než před tím. Jejich odlišné myšlení mi dalo možnost vidět věci, které jsem před tím neviděl.

Pokud v opěrce této židle vidíte lidský obličej (smajlík), tak je to proto, že se vám vyvinul mozek, který je silně zaměřen na druhé lidi

Sčítá se inteligence?

S tím se také pojí něco, co nazývám kolektivní inteligencí. Například si myslím, že skupina lidí s IQ 120 dovede vyřešit nějaký problém daleko rychleji, než jeden člověk s IQ 160. Je fuk, jak moc chytrý je jedinec, skupina průměrných je vždycky chytřejší.

Osobně to vidím třeba v práci, když narazíme na nějaký technický problém. Je třeba jeden člověk, kterému přestal fungovat počítač. Je jedno, jak moc je chytrej je, někdy to prostě sám nevyřeší. Ovšem ostatní kolem začnou mít různé nápady, nebo někdo má třeba zkušenost s podobným problémem a hle, dohromady to vždycky nějak vyřešíme.

Nedávno se vědcům podařilo pořídit historicky první fotku černé díry. Je fuk, jak moc je každý z nich chytrý. Nikdo z nich by to nedal sám do kupy, a mohli to udělat jen společně!

Překonávání strachu

Jinak stejně jako ti potkani, tak i my lidé mnohdy překonáváme strach s pomocí druhých. Nedávno jsem třeba šel na jednu přednášku do baru a byl jsem tam půl hodinu před otevírací dobou. Bylo mi blbý tam jen tak vejít a říkal jsem si, jestli můžu a neudělám třeba nějakej průser. Naštěstí šel kolem další člověk, co prostě v pohodě vešel, takže jsem ho následoval, protože mi ukázal, že můžu.

Tohle je běžné – lidé v druhých hledají oporu a mnohdy dostanou odvahu něco zkusit, až to zkusí někdo jiný, odvážnější, před nimi.

Člověk obecně však projevuje určité stádní chování. Možná jste někdy viděli takový ten sociální experiment, kdy paní čekala v čekárně a ozvalo se CINK. Všichni se najednou na chvíli vstali a zase se posadili. To se opakovalo několikrát, a paní, na kterou byl tenhle trik narafičený se také zvedla, protože když to dělají ostatní, ona by měla možná taky. Stačila tedy jen malá chvíle a paní coby testovací subjekt začala dělat to, co všichni kolem, aniž by se zamyslela nad logikou takového počínání.

Přemýšlím, jestli se to stále dá na Youtube někde najít? A hle, tady to je:

Je mi fuk, co si o mně druzí myslí

Na závěr bych se rád zamyslel nad tím, jak někteří lidé tvrdí, že jim “nezáleží na tom, co si o nich myslí ostatní”, což je podle mě do jisté míry lež. Otázkou je, kolik lidí, kterým je fuk, co si o nich druzí myslí, by bylo ochotno třeba celý rok chodit s dámským přirozením vytetovaným na čele. Naše pověst je hluboce zakořeněna v našem DNA, přičemž je do jisté míry náš přirozený instinkt nevypadat před druhými jako pitomci.

Takže to bylo moje shrnutí toho, co podle mě znamená fakt, že je člověk společenské, sociální zvíře. Nicméně abych lidi zbytečně moc nechválil, stejně jsou většina z nich mrdky 😀

1 Comment

  • Ellie Parrish says:

    No… nevadí mi být sama, mnoho lidí nechápe, ale oni jsou nestabilní, protože si vše kompenzují vztahem nebo alkoholem atp. Prostě mnoho lidí neumí být samo. Mě nevadí trávit čas s lidmi, jen asi mám oba dva tyto elementy vyvážené, že se umím přizpůsobit.

    Ale zas nejsem společenská v tom smyslu, aby mě bylo vidět, narážím na extroverta, to nejsem, stačí být v pasivní roli.

    A s tím je mi fuk, co si o mě lidí myslí. Nad tím jsem také přemýšlela. Je fakt, že kdyby jim to bylo jedno, asi by nechodili třeba s politou kávou celý den že 😀 takže bych to definovala spíše že částečně, asi v určitém aspektu. Já to taky říkám a ejhle, taky bych nechodila s vytetovaným čelem.

Leave a Reply to Ellie Parrish Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *