13 důvodů, proč nemám rád lidi

Člověk, to je ale divný tvor, co? Taková divná holá opice, které se evolučně vyvinul mozek natolik, aby mohla zkoumat vesmír, fyzikální zákony a sdílet memes.

Já osobně lidí nemám zrovna moc rád. Táhne se to se mnou celej život – už ve školce jsem byl outsider, podivín, ten, co se držel stranou. Neměl jsem rád spolužáky, ani učitelé. Ve škole to samý. A pak ještě to samý v dalších školách. Vždycky jsem radši trávil čas třeba s knížkou nebo hraním videoher, než někde v hospodě s partou přátel. Různá setkání s lidmi ze mě obvykle vysávají energii, jsou pro mě příliš náročné – hlavně psychicky. Prostě mě to nebaví.

Sociálním věcem se vyhejbám jak to jen jde. Nechodím na svatby, na oslavy, na slučáky. Myslím, že i tenhle rok vynechám Christmas Party, co každý rok pořádá naše firma. Všechny tyhle věci mě nebaví, neuspokojují, nezajímají a kdykoliv na ně kývnu, během pěti vteřin toho lituju.

Ale tak hej, každej jsme nějakej… Někdo zase má rád různé akce, setkání, žvanění s přáteli ho nabíjí energii a radostí. Rozumím tomu. Ať každý dělá to, co ho baví (teda pokud to nebude genocida).

Jelikož je internet plnej různých clickbaitových článků jako 10 nejlepších filmů roku 2018 a 10 nejlepších aplikací pro Android a 25 nejlepších kamer na točení gangbang porna, rozhodl jsem se tyhle krásné seznamy rozšířit o svůj vlastní. Tutok je 13 důvodů, proč nemám rád lidi…

(Celý je to trochu nadsázka, takže ne, že budete všichni triggered, vy mrdky.)

1) Lidi všechno promění v telenovelu

Máte kamaráda Petra a Milana. Milan ale Petra nemá rád a Milan nechápe, co proti němu Petr má, každopádně důsledkem je, že se můžete setkat jen s jedním nebo s druhým, protože zároveň to nejde. Máte kamaráda Davida a kamaráda Lojzu, ale zrovna teď se pohádali kvůli nějaké píčovině, takže se spolu momentálně nesnesou a oba jsou nasraní na vás, že se bavíte s tím druhým. S kamarádem Radimem teď v poslední době není řeč a je furt protivnej jako kdyby měl krámy. Kamarádka Alena teď na vás sere, protože má jedno z těch svých období, kdy zmizí a nikdo o ní nic neví. Kamarád Patrik už šest týdnů hraje nějakou online hru a nejde se s ním jakoliv spojit. Kamarád Arnošt se teď rozešel se svou přítelkyní, takže o tom už tak dva měsíce furt mluví a nedá se s ním mluvit o něčem jiným. Kamarád Robert je fajn a máte ho rádi, ale bohužel na vás totálně sere, když se s ním chcete setkat, tak má milion výmluv, zatímco s ostatními se normálně potkává, takže vás asi nemá rád – bůh ví proč – takže smůla. Kamarád Robin je teď na vás nasranej, protože jste řekli něco, co jste mysleli z prdele a on to vzal vážně a teď s ním není řeč. Snahy o omluvu nikam nevedou. Kamarád Štefan opíchal vaši kamarádku Editu když byl nalítej. Teď oba neví, jak se k sobě chovat a jak reagovat a kdykoliv se všichni tři někde potkáte, je to hrozně akward a cringe a ve vzduchu visí napětí. Kamarádka Samanta byla fajn, ale vztah nějak chcípl. Našla si nový kamarády, potkává se s jinýma lidma a vy jste pro ni zřejmě už minulost. Kamarádce Elišce jste udělali něco, co ji nasralo, takže jste se jí omluvili a zeptali jste se jí, jestli je to už dobrý a ona, že jo, že vám odpouští. Ale pak všem ostatním řekla, že jste debil, co se k ní choval hnusně.

UUUUffff why??! Why is it so complicated all the time?

2) Lidé jsou velice nepředvídatelní

Mohlo by se zdát, že nepředvídatelné věci jsou zábavné. Třeba Game of Thrones má nepředvídatelný děj, takže je to zábavnej/ná seriál/knžní sága plný/á nepředvídatelných plot twistů.

V reálným životě nás však baví předvídatelné věci. Baví nás aportovat si s naším psem, protože víme, že vždycky ten míč chytí a vrátí se s ním. Baví nás vánoční české pohádky, známe je zpaměti a viděli jsme je tisíckrát, ale prostě jim nemůžeme odolat. Baví nás, když je všechno tak, jak si naplánujeme. Třeba nějakou akci či výlet.

Kdykoliv se věci nedějí tak, jak chceme, začneme být frustrovaní.

Lidé jsou nepředvídatelní – aspoň pro mě. Vždycky od nich čekám A a stane se B.

Máte kamaráda X a něco mu doporučíte (hudební kapelu, film, knihu, komix, videohru) s tím, že je to přesně to, co je v souladu s jeho vkusem (víte, že má rád třeba určitý typ filmů, tak víte, že tohle se mu bude líbit). A tak to doporučím a on to odmítne… První reakce je “vždyť to vypadá jako sračka…” a vy? Jste překvapení, zklamaní, možná i nasraní… nechápete, že se mu to nelíbí, i když by snad podle všechno mělo.

Tuhle jsem známému doporučil českou kapelu JAR, protože vím, že má rád český kapely.

Kamarád: “Vždyť je to hrozný…”
Já: “Cože? Proč? Vždyť máš rád český kapely…”
Kamarád: “Jo, kvalitní český kapely.”

Aha, hm, tak mi polib prdel zádel.

Nebo vím, že člověk Y má rád určitý humor, takže když na tenhle humor někde narazím (vtipný meme obrázek, youtube video), pošlu mu to… A on mě s tím pošle do prdele nějakou ironickou poznámkou: “Hm, vtipné!”

U člověka Z si myslím, že ho zaujme nějaký téma, tak ho vytáhnu a on ho ihned odmítne a stočí řeč jinam.

Nevím, asi mi chybí nějaký talent na to pochopit, co druhé zaujme, co se jim bude líbit, protože se nikdy netrefím. Každopádně doporučovat si věci a sdílet je součást vztahů. A když tohle někdo dlouhodobě odmítá, odmítá vás jako celek – odmítá vztah s vámi a nechce na něm spolupracovat. Pokud se tak děje, asi ten vztah tolik neklape.

…anebo prostě jen nemám ten talent.

3) Komunikace s lidmi stojí za hovno

Kamarád X vás nikdy nekontaktuje jako první. Nikdy nenapíše na soc. sítích. Nikdy nezavolá. Nikdy se s vámi nikde nesetká. Vždycky jste to vy, kdo převezme iniciativu. Když to děláte tak po dvacáté zase vy, zatímco ten druhý se nikdy neobtěžuje, začne vás to srát. A když u toho ještě vždycky máte pocit, že vlastně otravujete, tak to vzdáte úplně a vztah chcípne.

Kamarád Y nikdy neodepisuje (na email, na facebooku, na telegramu, na skype, na whatsup, nikde). Nebo někdy odepíše, ale pak uprostřed konverzace přestane odepisovat, i když je evidentní, že se téma ještě nevyčerpalo. A mluvím o případech, kdy je to třeba důležitý.

Kamarád Z vás naopak spamuje denně, někdy i zcela irelevantními informacemi. Zdá se, že chce chatovat 24h denně bez pauzy…

Kamarád A komunikuje zásadně tak, že volá. Nebaví ho psát. Tvrdí “já radši zavolám… to je rychle.”, ale reálně to rychlé není, protože se chce půl hodiny vykecávat o ničem.

Komunikace s kamarádem B se smrskla jen na to, že vám posílá memes, ale jinak nic.

Zrovna si chcete jít uvařit nějaký jídlo, ale váš spolubydlící dostal záchvat uklízení, zabral si celou kuchyň, umývá nádobí, sporák, všechno je jeho a do kuchyně nechce nikoho pustit. Ok, mohl o tom aspoň říct. Mohl za vámi dojít, otevřít pusu, vydat ze sebe pár zvuků, co dají dohromady “dnes budu uklízet kuchyň” – místo toho neřekne nic. A vůbec, proč si to nenechá na dobu, kdy nejste kurva doma?

Fakt lidem v tomhle ohledu nerozumím…

Zkoušel jsem se i lidí ptát, co je vede k tomu, že třeba člověku neodepíšou (na email, na smsku, na Faceboku, na Telegramu, kdekoliv) a doslechl jsem se hezké věci. “Nechci ztrácet drahocenný čas.”, “Mám radši reálný život.” – aha, takže člověk na sociální sítí není vlastně živá bytost, ale jen taková otravná vyskakující věc, která nedostojí za pozornost. Nádherné.

4) Spolupráce je vždycky voprus

Možná jste někdy dostali ve škole nějaký společný projekt, na kterým jste měli pracovat ve skupině, ale většina lidí se někam zašila, dělala mrtvý brouky, takže na tom pak pracujete vlastně sami a ostatní pak na výsledcích vaší práce parazitují a říkají “My jsme tohle společně vytvořili.”

Jo, tak přesně to někdy bejvá.

Kdykoliv pracujete na něčem s více lidmi, tak někteří dělají mrtvé brouky, nekomunikují, neodpovídají, spojit se s nimi je složitější, než navázat kontakt s UFO. A to po nich někdy chtete jen nějakou informaci. Opět nechybí věci jako hádky, kdy jeden má vizi A a druhý vizi B a nedokáží se dohodnout. Objeví se hromada problémů a vy začnete litovat, že jste na tom projektu nedělali sami, protože ostatní jsou často velice neochotní.

5) Domluvit se na něčem je peklo

S kamarády A a B a C se domluvíte, že v sobotu pojedete na výlet. Ale A nechce jet moc brzy (před dvanáctou neexistuje). B zase nechce jet moc pozdě (dvanáct už je podle něj fakt hrozně pozdě). C je to fuk, ale byl byl radši, kdyby se to odložilo o týden, což se zase nehodí A a B. Nikdo nehodlá ustoupit. Vám se nelíbí celá řada věcí, ale uděláte jeden ústupek, druhý ústupek, třetí, čtvrtý, pátý a ostatní stále nic.

Když se konečně domluvíte, tak někdo na poslední chvíli přijde s nějakou další píčovinou a řeší se to celý znovu. Nakonec se vám ani nechce nikam jet, ani to řešit. Nejradši byste se na to vymrdali a zůstali doma.

6) Většina lidí je nudná

Kamarádi nebo kolegové nebo spolužáci vás pozvou do hospody (“V rámci teambuildingu si půjdeme sednout na jedno, ne, kucíí!?”).

A vy řeknete, že teda jo, abyste nebyli takový naysayer, ale pak toho litujete, protože se stejně řeší tak na 80% hovadiny.

Obvykle se mele o jídle: “Ty jo, víš, že znám jednu restauraci, kde dělají skvělá žebírka?!”, “Moje babička uměla skvělý hambáče, lepší jsem nikdy neměl.”, “Tady docela dobře vaří.”, “Mohli bychom o víkendu udělat grilovačku.”

Bla bla bla, témata úplně o ničem.

Když se neřeší jídlo, tak se jen řeší ostatní lidi. Jo jo, lidi se rádi baví o druhých lidech: “Tak co, je Sábina pořád s tím svým borcem… Jak, že se jmenoval? Zbyněk?”, “No ne, ta už s ním není. Si našla novýho borca, co se jmenuje Honza.”, “Slyšel jsem, že je Monika v tom. Je to fakt? A to čeká s tím feťákem, jak s ním chodila?”, “Ne, si našla úplně jinýho. Prej dokonce studuje vysokou školu.”, Wow!”

Jakože wtf… proč by mě měli zajímat životy druhých lidí?

Vždycky, když přijdou tyhle fakt mega nudný témata, demonstrativně vytáhnu mobil a začnu si s ním hrát. A vždycky pak přijde tohle: “Ty vole, nečum furt do toho mobilu! To je hrozná nemoc naší doby! My jsme tady! Bav se s náma!”

Sorry, mě nezajímá s kým Monika šukala a jestli Vilém dodělal školu a s kým chodí Kateřina. Sorry, fakt neexistují zajímavější témata k hovoru?

7) Většina lidí nemá social skills

Je zvláštní, že plno lidí nedokáže pochopit druhé lidi. Spoustu zvířat spolu umí komunikovat. Mají různé primitivní zvuky a body-language a to jim stačí k fungování. Představte si, že by vlčí smečka nedokázala komunikovat, vysvětlit si, kdo hraje jakou roli, jak mají rozdělené hierarchie, kdo se bude s kým pářit, kdo bude jíst první atd. To by bylo divný, co? Oni to umí přirozeně.

Jen člověk je takovej divnej tvor, kterej moc neumí fungovat s druhýma.

Představte si třeba situaci, kde máme dva lidi. Člověk X a Y.

X: “Hej Y, napsal jsem povídku, chceš si ji přečíst?”
Y: “Čau. No ty jo, o čem je?”
X: “No, je to taková sci-fi povídka.”
Y: “Aha. No to asi ne, já sci-fi moc rád jako žánr nemám.”
X: “Okay…”

K čemu tady došlo? Y neměl dostatečné sociální skilly, aby pochopil, co po něm X chce.

X se chtěl pochlubit. X chtěl sdílet svou radost s Y. X chtěl uspokojit svou základní potřebu “uznání”, kterou najdeme na Maslowově pyramidě lidských potřeb.

Y je však úplně blbej, takže to nepochopil a myslel si, že X mu opravdu jen doporučuje svou povídku. Neviděl však, že X chce víc, než to. Zřejmě neumí číst mezi řádky. Tím, že jí odmítl se X cítil zklamaně a odmítnutě, takže se vztah mezi X a Y zhoršil. Y pak nerozumí tomu, proč se mu X vyhejbá a v komunikaci je odtažitý.

Možná to však nebyla jen chyba Y. X měl třeba naznačit nějak líp, že chce uznání. Bohužel neví přesně, jak si o něj říct.

8) Většina komunit je toxických

Pamatuji doby prvního internetu, kdy přišly první sociální sítě. Mezi nimi byla i stránka Lide.cz od Seznam.cz. Jako malý jsem byl plný nadšení a radosti, že můžu najít lidi se stejnými zájmy jako já. Milovníci stejné hudby. Chovatelé potkanů. Milovníci PC her a tak dále. Postupně jsem zjistil, že téměř každá komunita je bez výjimky toxická.

Hráči videoher se předhánějí, kdo má výkonnější herní dělo. Porovnávají si pindíky.

Chovatelé potkanů si zase porovnávají pindíky dobou zkušenosti ve stylu “Já mám potkany deset let, takže vím o nich víc, než ty. A když říkám, že je něco správné, tak to je správné.”

Metalisti se zase hádají ve stylu: “Můj styl je lepší, než tvůj. To, co posloucháš ty je hloupá komerční sračka.”

Postupně jsem to ve spoustu komunitách vzdal. Dneska jsem akorát tak v komunitě anarchokapitalistů, kde to bohužel taky často dře, ale zatím je to taková “nejtolerantnější skupina”. Všechny ostatní věci, které dělám (třeba i Geocaching) si radši užívám o samotě po svým.

9) Většina lidí o vás jeví zájem jen když něco potřebují

“Ahoj,” přistane vám zpráva od kamaráda na nějakým kecálku. Copak asi chce? Zeptat se jak se mám, pobavit se na zajímavé téma? BÁC! Samozřejmě, že něco potřebuje. Půjčit prachy! Nebo abych za něj něco udělal. Abych něco zařídil. Cokoliv.

Pomáhání je samozřejmě hezká věc a já rád pomůžu. Ale u některých lidí jsem se proměnil už jen na takovou děvku pro všechno, o kterou se někteří zajímají jen když něco chtějí, ale jinak o nich sedm let neslyšíte.

Vtipná je opačná situace. Když zoufale najednou od někoho něco potřebujete, tak najednou všichni dělají mrtvé brouky, nikdo nikde, ticho po pěšině. Člověk, co je pořád online od rána do večera je najednou offline a celej den nedostupný. Asi zákon schválnosti.

10) každý člověk je jiný a má jiné normy

Kdo by měl uznávat individualitu člověka víc, než já anarchista, že? Samozřejmě, že uznávám individualitu člověka. Bylo by strašně creepy, kdybychom všichni byli jak přes kopírák, jako nějaký sériově vyráběný produkt.

Na druhou stranu je otravný, jak každý člověk má jiné “normy”, tj. jeden považuje nějakou věc za zcela normální, zatímco druhému připadá neslušná, špatná, hrozná. Je spoustu věcí, které jsou podle mě ok, ale druhé serou. A naopak mně připadají zcela nenormální určité věci, na které se ostatní tváří, že jsou asi ok.

*povzdech*, kdybychom se aspoň uměli mezi sebou pobavit a respektovat pravidla druhých lidí, ale… Já osobně už jsem pár lidem naznačil, že mi něco nepřipadá ok… Nechápali. Řekl jsem jim to tedy na rovinu otevřeně. Nechápali ani tak.

Dále je zajímavé, jak máme všichni o všem úplně jiné představy. Třeba nedávno mě známá pozvala na jednu oslavu. Čekal jsem, že budeme tak hoďku, až dvě slavit. Takže se nejdříve šlo do cukrárny, pak do restaurace, pak do hospody, pak do veganského baru. A když jsme byli v tom baru, uběhly už asi 4 hodiny. A ony začaly mluvit o tom, jak skočíme do kavárny. V tu chvíli už jsem jim musel vysvětlit, že nemůžu strávit takhle celej den, že mám i nějaký jiný povinnosti… Ale připadal jsem si trochu jako kažišuk.

11) většina lidí je tak nějak bezcenná

Sem tam poznáte někde nějakýho novýho člověka. Třeba to může být i na internetu. Někdo vás kontaktuje s tím, že vás někde zahlídl (na Facebooku, na diskuzním fóru atd.), takže se spolu bavíte nejdříve online. Pak se třeba potkáte i osobně, takže se váš vztah posune někam dál. A pak ten vztah prostě chcípne.

Tj. bavíte se míň a míň. Komunikace je čím dál složitější. Číl dál víc vás ten člověk zazdívá nebo na vás sere. Nakonec ten vztah chcípne. Za půl roku už si ani nepamatujete, že jste tohoto člověka někdy vůbec potkali.

Občas si po letech vzpomenete a rozhodnete se takto chcípnutý vztah oživit. Je chyba oživovat vztah, co chcípl před lety? Odpověď zní ano, ano, vždycky, no exeptions. A přesto člověk někdy tuhle chybu udělá, když je třeba opilý nostalgii.

Někteří neumí za vztah bojovat, nedají žádný effort do toho, aby si ho udrželi.

12) lidé paradoxně individualitu popírají jak to jen jde

Sice všichni víme, že každý člověk je unikátní osobnost. Oslavujeme individualitu a říkáme každému, že má být sám sebou.

Na druhou stranu – celoživotně posloucháte, jak něco musíte, protože to dělají ostatní. Já jsem to kupříkladu nesnášel ve školce. Nechtěl jsem tam chodit. Ale ostatní mi říkali, že se mi ve školce má líbit, protože “školka je pohoda, tam si jen hraješ a užíváš. Počkej, až budeš dospělý a budeš makat, to pak zjistíš, jakej je to voprus.”

Dnes je mi 30, práce mě celkem baví, do školky bych se za nic na světě nevrátil.

Když řeknu, že neplánuju mít děti, říkají mi “Ááále, to říkal každej. A jak jsou pak šťastný, když mají děti.”

Často slyším, že bych měl mít řidičák, protože chlap v mým věku už ho má mít. A mám si najít babu, protože chlap v mým věku už ji má mít. A chlap v mým věku by neměl už dělat dětinský kokotiny jako hrát videohry a hrát geocaching apod.

Prostě jakmile se v něčem lišíte od většiny, většina vás odsoudí, odmítá vás, říká vám, že je to jen dočasný a brzo dospějete a dostanete rozum, abyste byli pak jak všichni ostatní. Takhle v praxi vypadá, jak lidi oslavují individualitu.

13) Nic není na 100%

Nejhorší je, že nic není jednoznačné. Kdyby lidi stáli za hovno furt, tak je prostě všechny pošlete k čertu, ale… Ne, není to tak snadný. Někdo je třeba jeden den v pohodě a dá se s ním normálně bavit, protože má fajn náladu, ale další den mu bůh ví proč jebe a je protivnej jak prdel.

Někdy se podaří vyřešit nějakou aférku a drama zcela normální domluvou. Ale ta příští se spíše zvrhne tak, že jsou všichni na sebe načučení dalších 7 let.

Jednou někam jdete mezi lidi a překvapivě je to fajn a docela se bavíte. Opět to tak není vždycky.

Někdo je hrozně fajn člověk, ale pak udělá nějakou zmrdovinu, která vás akorát tak nasere.

Někomu něco pošlete – třeba vtipný video a jeho to pobaví a je to fajn. Druhej den vás ale pošle s jiným vtipným videem pomalu do hajzlu.

U lidí je to jako ve vlnách… jednou je vše fajn, ale pak najednou vás vše sere.

Blbý je, že já jsem taky člověk 😀 Takže bohužel spoustu z těch bodů taky splňuju. Jsme fakt divnej druh.

12 Comments

  • Vašek says:

    Máš pravdu. Lidi jsou napíču. Furt se jim na tobě něco nelíbí a furt mají chuť tě poučovat o něčem, co dávno víš.

    Nemám je rád.

    Radši playstation.

  • DesArthes says:

    Teda fakt povedený článek, klobouk dolů. Opravdu si myslím, že všechny ty body sedí. Nesouhlasím pouze s tou spoluprácí: když lidé vědí, že v případě nesplnění úkolu by to pro ně mělo negativní efekt, tak udělají pro to vždy něco udělají. Samozřejmě podřízený, pro kterého z toho žádné konsekvence nehrozí, tak to může mít na háku :-).
    Ale zpět ke kvalitě článku. Byla by škoda, kdyby tady zapadl. Chtělo by ho postnout i na nějakejch čtěnějších stránkách, i kdyby to měli být blbý parlamentní listy

    • Matthias says:

      A o tobě jsem myslel že čteš jen maximálně ten můj herní 😀

      • DesArthes says:

        Tak mě zajímají i jiné věci než hry (i když jich není mnoho :-)).

      • Andrea says:

        Je to tak…stačí mít jednoho snesitelnýho člověka( manžela, dceru, sousedku, babičku…takový ty ukotvený lidi, zajímavou práci a balkón…a hotovo.
        Lidi jsou takoví, jak píšeš.

  • Ellie Parrish says:

    Taky nemám ráda lidi, vlastně dokáži s nimi vyjít, ale vždy udělám chybu, že o sobě řeknu osobní info, a pak se mi buď vysmějí nebo si o tom myslí své a pak logicky už ke mě nemají takový odstup, než na začátku přátelství, to mě hrozně sere na lidech, a proto je nemám ráda.

  • Jack911 says:

    Taky nemám rád lidi.Celkově jejich věčný poučování o životě,přitom člověk už ty zkušenosti má.Stejně jako pitomci co si o sobě moc myslí a podle toho i vystupují a ještě ani nemají 100% informace a už si vymýšlí naprostý sračky za účelem člověka pošpinit,místo toho aby se starali sami o sebe.Radši sednu k pc nebo psku nebo jdu ven do přírody o hodně lepší než čumět na ty ksichty.

  • Anonymous says:

    Krásné, jak velice jsi se do všeho trefil

  • Ze života says:

    a) Nečekej pomoc druhého. Každý se na tebe vysere.
    b) Člověk člověku nepřítelem. (Zvláště v dopravní zácpe. Přeplněném vlaku. Hluční sousedi.)
    c) Svěř se jednomu kolegovi. Zítra to bude vědět celý podnik.
    d) Věř jen sobě. To ještě jen výjímečně.

  • Volin 18 says:

    Solidně napsané…Je mi 45 a vidím vše naprosto stejně… Největší exot jsem asi v tom bodě, že nechci žádné smrady, kteří by mi otravovali život a nechci ani nějakou krávu, na kterou bych se den co den musel tlemit a poslouchat její starosti, které mě nezajímají… Ovšem to nikdo z okolí nedokáže respektovat a připadám jim jako někdo kdo má lepru. Alespoň tak mi to připadá.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *