Vzteklinové náboženství?

Nevím, jestli jste o tom někdy v životě slyšeli, ale existuje nemoc, která se jmenuje VZTEKLINA. A dnes bych chtěl o vzteklině mluvit, ačkoliv o ní vím docela dost hovno. To ale nevadí, protože o ní hovno obvykle ví i druzí. Nutno podotknout, že je to spíše vzácná nemoc a někde jsem četl, že třeba v ČR se nevyskytnul žádný případ posledních padesát let. Nicméně nechci se tu ohánět nějakými čísly, protože tohle je článek a ne peer-review studie.

Mám pocit, že v naší společnosti existuje něco, co nazývám vzteklinové náboženství, tj. lidé jsou touto nemocí z nějakého důvodu dost posedlí a pořád o ní mluví. Většina lidí sice nikdy vzteklinu neměla, ani se nesetkala s takovým případem v blízkém i ve vzdáleném okolí, ale prostě… pořád o tom mluví.

Samozřejmě o tom nemluví zcela náhodně… ve stylu:

A: Ahoj, jak se máš?
B: Ty vole, vzteklina!

Ne ne, lidi mají potřebu to vytahovat hlavně v souvislosti se zvířaty. Např.:

A: Koukej, fotka roztomilé lišky.
B: Ježiš, lišky přenáší vzteklinu!!

Připadlo mi, že když jsem byl malý dítě, tak někteří se ze vztekliny mohli posrat. Vyrůstal jsem totiž na malé vesnici… A bylo běžný, že jste šli po ulici a začala se k vám vtírat zatoulaná kočka, kterou pravděpodobně vlastnil někdo ze sousedství. Pohladili jste ji, pročechrali srst, když tu najednou nějaký dospělák poblíž začal řvát: “NESAHEJ NA TO! BOŽE! VŽDY TO MŮŽE MÍT VZTEKLINU! RÉÉÉ!”

Jako by pro spoustu lidí zvířata nebyla zvířata, ale nádoby plné vztekliny, která na vás přeskočí, když se k tomu zvířeti přiblížíte.

A já se s tím setkávám prakticky do dnes, že lidi vytahují poznámky o vzteklině neustále v různých irelevantních souvislostech, obvykle tam, kde se na to nikdo vůbec neptal.

A: Můj pes se chová zvláštně, měl bych ho vzít k veterináři.
B: A nemůže mít vzteklinu?! Určitě má vzteklinu!

Ne, píčo, je proti ní pravidelně očkovanej.

V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na jeden článek, který jsem před lety četl. Nějaká slečna na svým blogu vyprávěla, že našla mývalí mládě, jak bloudí po lese. A protože se nebálo a neutíkalo, došla okamžitě k závěru, že má vzteklinu (jak jinak). Zavolala myslivci, ten přijel, potvrdil, že má vzteklinu (diagnostiku provedl asi kouzlem) a mládě střelil do hlavy.

Až na to, že mláďata se obvykle lidé nebojí, takže se chovalo zcela normálně. Pochopitelně, že co řekne myslivec, tomu lidé ihned věří (i když to zní jako kravina), protože to je jakýsi autorita. A když už jsme u toho, v případě, že by se mýval opravdu projevoval nějak nepřirozeně a nemocně, tak je to spíše parazit baylisascaris procyonis, než vzteklina (i když ten se v ČR nevyskytuje, takže spíš ne).

Každopádně vyprávění jasně neslo známky vzteklinového náboženství.

A ještě mám jeden příběh. Když jsem chodil na střední, měl jsem spolužačku, co mi vyprávěla, jak si koupila jako domácího mazlíčka veverku. Měla ji doma v klícce, jenže pak, podle jejích slov „dostala vzteklinu a umřela.“

Ok, sice se to velmi pravděpodobně nestalo, protože tahle spolužačka byla chronická lhářka, která si často vymýšlela ptákoviny, a pak se hustila do druhých. Ale stejně mě fascinovalo, jak rychle skončila u vztekliny. A ještě věřila, že ji zvíře může dostat jen tak z ničeho nic… aniž by bylo vystaveno vnějšímu světu. (Tedy kromě toho, že u veverek je vzteklina extrémně vzácná).

Nevím co dodat. Snad jen: Už se na tu blbou vzteklinu vyserte! 😀

Jsem jediný, kdo má pocit, že to tak v naší společnosti je? Jsem jediný, komu připadá, že ten přístup k tomu je prostě divnej, jako kdyby to byla nějaká apokalyptická nemoc na každým rohu, kterou má každý zvíře?

1 Comment

  • ellie says:

    jj, je to takový častý ohlas, muze mit vzteklinu.

    Ja bych se nebala pohladit lisky nebo tak, i kdyz by mi tohle taky naskocilo. Proste nejsem v tom posera a nemoci se nejak nebojim 😀

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *