Proč používáme anglicismy a proč je to OK

Někdy mi od různých lidí chodí stížnosti, že na svým blogu používám anglicismy. Je celá řada lidí, kteří totiž nemají rádi poangličťování češtiny. Podle jejich slov je čeština příliš krásný jazyk na to, abychom ho prznili anglickými slovy.

Tento názor bych mohl respektovat, kdyby byl vyjádřen slušně, ale určité procento těchto lidí ho obvykle vyjadřuje stylem „Nj. všude cpeš ty anglicismy, abys byl zajímavej. Stejně anglicky ani neumíš, tak to radši ani nepoužívej! Nulo!“ a z nějakého důvodu mají pocit, že jejich osobní preference je natolik zásadní, že ji musí všem cpát tímto agresivním stylem. Ty z vás, kteří to umíte vyjádřit slušně respektovat klidně budu, že jo.

Problémem tohoto přístupu je však v tom, že je to daleko složitější, než by se mohlo zdát – tedy z pohledu jazyka.

Za prvé, čeština si půjčila tolik cizích slov z různých jazyků, že těžko definovat, kde je to stále čeština a kdy už ne. To je však naprosto přirozené a všechny jazyky jsou ovlivněné ostatními jazyky. Ostatně viděl jsem, že někdo kritizoval slovo asistentka, protože je to z anglického assistant a prej lezeme do prdele Americe, a proč raději nepoužíváme staré dobré české sekretářka? Akorát, že sekretářka je taky z angličtiny – ze slova secret – takže smůla.

Za druhé, mnoho anglicismů jsou anglicismy pouze iluzorní, protože drtivá většina slov ve skutečnosti pochází z latiny a to je také důvod, proč jsou v různých jazycích ta slova velice podobná. Například slovo Kreativita – en: Creativity. es: Creatividad, de: Kreativität atd.

Co je však zásadní je to, že to člověk mnohdy nepoužívá ani schválně. Nefunguje to tak, že si řeknu „tak a teď budu hrozně cool a originální a začnu používat anglická slova!“, ale mnohdy člověk ani neví, že to dělá a dělá to přirozeně.

Určitě se vám někdy stalo, že jste pochytili nějakou frázi, slovní obrat či pazvuk od kamaráda a měli jste potřebu to pořád říkat. Tak jazyk obvykle funguje.

No, a pokud jste často vystavování anglicky-mluvícímu prostředí, začnete to pochytávat. A pokud v seriálu často říkají třeba “whatever, man” nebo “who cares?” a podobné fráze, začnete je nevědomky také používat. Mnohdy si toho ani nevšimnete. Inu, mnoho lidí mi dosvědčilo, že jejich potřeba říkat různé anglické fráze, je nevědomá a nevšimli si toho, dokud jsem je neupozornil.

Ono to funguje někdy i opačně. Tj. člověk má přirozenou potřebu převádět cizojazyčné věci do nějaké prapodivné formy vlastního jazyka. V češtině jsou to obvykle slova jako kártridž, případně počeštiné názvy videoher jako Kastlevánie a GTÁčko a Volfenštajn tři dé a tak dále.

Další postřeh, který jsem učinil je, že anglicismus v některých případech nemá český ekvivalent, ačkoliv by se mohlo zdát, že má. Například slovo cringe, jehož český ekvivalent je slovo trapný.

Problémem je, že tato slova se používají v odlišných případech a mají mírně jiná citová zabarvení. Cringe je spíše posměšné slovo, které se baví na účet druhých. Třeba dvanáctiletý kluk natočí video a dá ho na Youtube, kde se pokouší rapovat a chce se stát slavným rapperem jako Eminem, ale nejde mu to. Naprostý cringe, ale neřekneme, že je to trapné, protože to už je příliš útočné slovo a chápeme, že je to prostě dítě a my nebyli v jeho věku jiní.

Oproti tomu když máte kamaráda, co vás každý den s něčím otravuje, třeba denně vytahuje nějaké nepříjemné téma v hovoru a vy mu opakovaně říkáte, že vám to vadí, tak je na místě mu říct „už seš s tím trapnej“, ale v angličtině v podobném případě se cringe nepoužívá a zní tam nepřirozeně.

Je to dané tím, že jazyk je emocionální věc a nefunguje to tak, že vezmete slovo z našeho jazyka, protáhneme ho slovníkem a máme překlad. Mnoho slov je nutné prostě cítit a umění jazyka je v tom poznat, kdy se dané slovo používá.

Takže asi tak

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *