Umíme naslouchat pocitům druhých?

Už několikrát se mi stalo, že jsem někomu chtěl svěřit své interní pocity, ale rozhovor se vydal takovým směrem, že jsem se pak cejtil jako kus hovna. Popravdě většina lidí naprosto vůbec neumí naslouchat pocitům druhých. Tohle zjištění mě nejdříve rozesmutnilo, než jsem se zamyslet nad tím, jestli umím naslouchat pocitům druhých JÁ. Well, nejspíše ne. Co se dá dělat?

Ale když už mám blog, mohl bych o tom něco málo napsat. V jednom starším článku, co se jmenuje Sorry, ale vaše emoce nikoho nezajímají, jsem psal, že do diskuzí nepatří emoce. Pokud místo toho, abyste oponentovi v diskuzi předložili argument a vyvrátili tak jeho tézi, se kterou nesouhlasíte, použijete emocionální výkřik, je to špatně.

Platí to ale i naopak. Tam, kde se nejedná o diskuzi, ale o emocionální zpověď, naopak nepatří racionální argumenty.

Abych tuhle tézi vysvětlil lépe, vymyslel jsem si takový fiktivní rozhovor.

Potkají se bratři Jeroným a Jeremiáš, zajdou spolu do čajovny a baví se o různých věcech.

Jeroným: “Hele, vzpomínáš si, jak nám rodiče zakázali jít na tu pařbu u Tondy a my jsme vylezli oknem a stejně jsme tam šli?”
Jeremiáš: “Jo… Donutil jsi mě tam tehdy jít.”
Jeroným: “Vzpomínám si, že ses nejdříve vymlouval, ale nakonec ses přidal a bylo to fajn. Užili jsme si a rodiče nad tím nakonec mávli rukou.”
Jeremiáš: “Hm, popravdě nad to nerad vzpomínám. Myslím, že jsme to neměli dělat.”
Jeroným: “Ty ses tehdy hodně bál, že se něco stane. Ale všechno bylo cajk. Nikdo neskončil v nemocnici. Nikdo neumřel. Všechno bylo fajn. Já osobně jsem si to hrozně užil a byla to nejlepší párty v mým životě.”

Co se tady stalo? Jeroným ignoruje pocity Jeremiáše. Nejdříve používá racionální argumenty “Nic vážného se nestalo.”, což je sice objektivní fakt, ale Jeremiášovy pocity se tím nemění. Jeremiáš koneckonců ví, že se tam nic nestalo, když tam byl. Jeroným následně začne mluvit o svých pocitech (“Já osobně jsem si to hodně užil.”), aniž by se zajímal o ty Jeremiášovy.

Jeremiáš zjistil, že rozhovor nikam nevede a pravděpodobně už nikdy znovu své pocity s Jeronýmem sdílet nebude.

Zkusíme to ještě jednou:

Jeroným: “Hele, vzpomínáš si, jak nám rodiče zakázali jít na tu pařbu u Tondy a my jsme vylezli oknem a stejně jsme tam šli?”
Jeremiáš: “Jo… Donutil jsi mě tam tehdy jít.”
Jeroným: “Vzpomínám si, že jsi se nejdříve vymlouval, ale nakonec ses přidal a bylo to fajn. Užili jsme si a rodiče nad tím nakonec mávli rukou.”
Jeremiáš: “Hm, popravdě nad to nerad vzpomínám. Myslím, že jsme to neměli dělat.”
Jeroným: “A proč pak? Co se děje?”
Jeremiáš: “Nevím… jako užil jsem si to. A bylo to tam fajn.”
Jeroným: “Tak proč na to vzpomínáš ve zlým?”
Jeremiáš: “Myslím, že to trochu zhoršilo důvěru mezi námi a našimi rodiči. Chovali se pak chladně, odměřeně a celkově mi přišlo, že je to dost zklamalo.”
Jeroným: “To mě mrzí, žes to vnímal takhle. Já jsem to vnímal tak, že naši pochopili, že jsme dospělí, takže se o nás už méně báli a nevyváděli, když jsme někam šli. Tys to bral tak, že se změnil náš vztah k rodičům?”
Jeremiáš: “Přesně. Přišlo mi, že to byl přesně ten moment, kdy jsem začal cítit, že je něco jinak v našem vztahu.”

A takhle by mohli pokračovat. Tentokrát Jeroným nepopírá pocity svého bratra, ale snaží se jim naslouchat.

Přemýšlel jsem nad tím, proč většina rozhovorů v reálném životě je spíše jako první fiktivní rozhovor a méně jako ten druhý. A odpověď nemám. Respektive nemám žádnou lepší, než tu, že většina lidí to prostě neumí.

Napadá mě ale pár vzorců, které se v takovém nenaslouchání vyskytují.

1) Pocit druhého odmítáme, protože věříme, že je to špatný pocit, který by dotyčný neměl cítit

V naší společnosti totiž existují určité normy na to, jak se máte cítit. Pokud se sedmnáctiletá dívka rozejde se svým klukem po dvou letech vztahu, můžu usoudit, že přirozeně bude smutná. Možná několik dní probrečí. Možná ji občas popadne vztek, vezme pár fotek svýho ex a spálí je. Možná dokonce udělá nějakou blbost – opije se nebo něco takovýho.

Stejně tak si umíme tipnout, jak se bude cítit člověk, kterému umřel někdo hodně blízký. Nebo jak se cítí třeba ten, kdo právě vyhrál ve sportce.

Problémem je, pokud někdo svými pocity do tohoto vzorce nezapadá a cítí se jinak, než bychom očekávali. Někdo třeba vyhraje deset milionů korun ve sportce a následně se cítí smutně. Co se stane, když se vám svěří, jak zareagujete? Nejspíše budete jeho pocity odmítat. “Cože? Ale vždyť jsi právě vyhrál ve sportce. Máš být šťastnej. Být na tvým místě, začnu slavit!”

Hodně pocitů u druhých odmítáme proto, že věříme, že na ně nemají právo.

2) Připomínáme objektivní fakta

Máme kamaráda, kterému umře jeho milovaný křeček, takže kvůli tomu začne brečet. My ho sice utěšíme, protože je to kamarád, ale nezapomene mu připomenout, že takovej je prostě život – křečci prostě umírají a nedožívají se příliš vysokého věku. Kamarád tohle ale ví, takže je mu to celkem na hovno připomínat.

Náš další kamarád je smutný, protože je hodně citlivý a četl v novinách, že nějací teroristi odpálili bombu a zabilo to hromadu lidí, včetně dětí. Kamarád je pod psa, protože takové zprávy na něj vždy působí dost silně. My mu však připomeneme, že tak to na světě chodí. Lidi se prostě denně vraždí mezi sebou a všude možně je hrozně moc terorismu. Jak to kamarádovi pomůže? Popravdě nijak, protože on si je toho vědom, ale na jeho pocitech to nic nemění.

Takže druhý důvod, proč odmítáme něčí pocity je, protože se vážou k nějakému objektivnímu obecnému faktu, u kterého si myslíme, že by neměl nikoho vzrušovat. Jedna plus jedna jsou dva. Země obíhá kolem Slunce (a Slunce kolem černé díry a černá díra kolem velkého atraktoru), a lidi umírají, křečci umírají. Smiř se s tím.

3) Politika

V politice je hodně zakořeněných myšlenkových vzorců, které často vedou k tomu, že lidé ignorují pocity druhých. Například se učíme, že v demokracii máme právo si volit toho, koho chceme a nikdo nám do toho nemůže kecat, což je z pohledu politického pravda, ale z pohledu lidského neznamená, že někomu nemůže naše volba ublížit.

Například se potkají kamarádi Jirka a Alena. Alena má malou pekárnu na okraji města a Jirka přijde s tím, že bude volit stranu, která konečně došlápne na všechny ty podnikatelské kurvy, co neplatí daně. V tu ránu se Alena v šoku.

Regulace, které tahle strana zavedla jí způsobily řadu problémů. Musela si půjčit deset tisíc, aby zavedla nový povinný systém účetnictví. Zůstala dlouho do noci vzhůru, aby to všechno zařídila a rozjela. Je to na ni složité a občas přemýšlí, že se své milované vášně, kterou pekařství představuje, vzdá.

Naznačí Jirkovi, že se jí tahle volba nelíbí. Jirka ignoruje, že je evidentně rozrušená a naštvaná a začne opakovat naučená politická hesla:

“Já si můžu volit koho chci. Žijeme v demokracii! Kdo jsi, abys mi do toho kecala?”
“To je prostě můj názor. Máme právo na svůj názor a je zarušený v ústavě.”

Sice má z pohledu demokracie pravdu, ale to neznamená, že Alena, která je jeho blízkou kamarádkou, nemůže být z jeho rozhodnutí zklamaná, naštvaná a smutná. Nějaká obecný fráze o svobodných volbách jsou jí leda tak k hovnu.

Takže to jsou takové tři důvody, proč někdy u druhých vidím, že ignorují pocity druhých. Často vidím kolem sebe, že když s někým nemůže své pocity sdílet a připadám si “nekompatibilní” s tím druhým člověkem, obvykle to vede k tomu, že náš vztah zůstane povrchním. Tj. máte někoho, s kým se bavíme jen neutrálně, třeba o tom, jak jste viděli super film. S takovými lidmi sice jde podnikat hodně věcí – můžete chodit do kina a do čajovny a tak dále, ale je to povrchní vztah a doopravdy se neznáte. U spoustu lidí mám pocit, že jim to takto vyhovuje a nechtějí to tlačit žádným dalším směrem. Co se pak dá dělat?

6 Comments

  • ellie says:

    S těmi pocity to taky není sranda. Hlavně u dětí. Třeba se dítě nějak cítí, ale klasický rodič to může brát jako hysterií, tak ho za to seřve a ten pocit se sekne, uloží do podvědomí a můžou nastat bloky.

    Vyrovnaný člověk s tím umí pracovat, ale děti fakt ne.

    Jinak souhlas, taky myslím že lidi postrádají empatii. Vlastně i já, když vidím že je každý sám pro sebe, tak já taky. Holt svět je krutej a s takovou bych zdechla, proto jsem radši ledová královna v některých věcech. Jinak to nejde.

  • Děkuji says:

    … To je hezký článek, a samozřejmě se týká hlavně EI – emoční inteligence. IQ můžete mít klidně na extrémní úrovni, ale pokud máte nízkou ei, jste jen chladný, duševně mrtvý člověk, lhostejný k pocitům druhých. A na světě to chodí tak, že většina lidí má bohužel ei na extrémně nízké úrovni, což je samozřejmě dáno i výchovou a průběhem jejich života. Anebo hodní k lidem jsou, ale jen povrchně. Takže je sice hezké, že se má bývalá partnerka ptala cizích zfetovaných lidí na ulici, zda jsou v pořádku, ale mně to nebylo k ničemu, uvážíme – li, že věděla, že každým jejím jednáním nesmírně trpím a i při tomto vědomí mě trpět nechala. Otázka je – dá se emoční inteligence vůbec nějak rozvíjet? Podle mě určitě pořízením zvířete a s vysokou pravděpodobností užitím dávky některých psychedelik. Dál nevím, každopádně extrémní citová chladnost většiny mužů a hlavně žen mě osobně velmi trápí, takže děkuji za tento článek.

  • Ano, jak zaznělo i zde v komentářích, problém (mnohem větší) je u dětí, kteří mají rodiče s “dekretem na pravdu bez odmlouvání.” Nejhorší na tom je, že si takoví rodiče třeba často ani vůbec neuvědomují, že škodí. A jsou přesvědčeni, že to dělají ve jménu lásky k dítěti.

  • JF says:

    Palec nahoru. Tohle vysvětluje S. Covey v knize Sedm návyků efektivních lidí. V podstatě každý, kdo chce být úspěšný v komunikaci, by se měl pravidlo naslouchání naučit a aplikovat.

  • Díky za tento článek 💛 says:

    Od dětství mám nepříjemný pocit, někdy až strach z lékařů. Myslím, že to je z velké části tím, jak tu už někteří psali, že na pocity dítěte se spousta lidí neohlíží. Hlavně u doktora, kde není čas na nějaké vysvětlování a ani trpělivý rodič v tu chvíli nemá šanci situaci nějak zachránit. Odpor k doktorům mám do dneška a nesetkávám se moc s pochopením. Uklidňování typu “neboj, to se dělá v narkóze, to je v pohodě” mi v mozku spouští alarm “to jako ten člověk nechápe, že narkózou to všechno nekončí a pak se to třeba ještě pár týdnů hojí a bolí to?!?!”. Chtěla bych umět takovému člověku v klidu vysvětlit, že to vidím jinak a proč, ale dostanu se do stresu a člověk má pak tendenci mě o to víc uklidňovat podobnýma prázdnýma frázema.

  • Aslanex says:

    Skvělé přiznání a analýza. Tohle přesně si my logičtí lidé neuvědomujeme a neumíme to (otázka, zda to citliví lidé umí…). Ale co s tím? Jak se s tím vypořádáváš, jak přistupovat ke smutnému člověku empaticky, aby to potěšilo a pomohlo?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *