O mé paměti

Dneska bych chtěl mluvit o tom, jak mám dobrou paměť, ehem, o čemž ve skutečnosti mluvím nerad, protože to vede ke dvou věcem. Za prvé tím v druhých vzbudím dojem, že mám snad fotografickou paměť a jsem schopný se podívat třeba na číselnou řadu a okamžitě si ji navždy zapamatovat. Lidi jsou pak zklamaní, když přiznám, že rozhodně to není taková bomba. A za druhé se mě pak snaží spoustu lidí hlídat, jestli si věci pamatuju, a když náhodou ne, tak mi to pořádně vmetou do tváře.

Nicméně…

Pamatuji si skoro každý okamžik svého života od školky do dnes. Pamatuji si každý film a seriál co jsem viděl, každou knihu, co jsem četl, každé hudební album, co jsem slyšel a tak dále.

Ne, že bych si snad pamatoval úplně identicky každý moment svého života a věděl, co jsem dělal v deset hodin ráno v roce 2010 prvního únorového dne. (Hodně dní také splývá, protože se děje pořád to samé). Nicméně zhruba vím, co jsem v tom celém únoru před deseti lety +- dělal.

Tehdy jsem studoval na střední škole – na obchodce – a tahle škola pro mě byla vším. Došel jsem domů, drtil se ekonomii a účetnictví a byl jsem pořád ponořenej v učebnicích. Žil jsem v představě, že drtit se zpaměti je cesta, jak porozumět věcem. Taky mě hrozně chytla kapela Rise Against a knížky o fetování. Přečetl jsem třeba Memento, My děti ze stanice Zoo a tak dále.

Vzpomínám si taky, jak jsem měl tehdy MP3 přehrávač, co měl 8 GB, což byla neuvěřitelná kapacita na tu dobu. Normálně se tehdy prodávaly jen přehrávače s 128 a 256 a 512 MB, výjimečně 1GB, ale tenhle měl až 8. Stál nějakých 3000 kč a koupil jsem ho v roce 2008, což byla docela fajn cena vzhledem k velké kapacitě. Bohužel se mi pak stalo, že mi přestal fungovat a nechtěl nastartovat. Normálně odešel cca poslední týden, co jsem na něj stále měl 2 roky záruku. Tak jsem ho šel reklamovat a Datart přišel s tím, že nejde opravit a že mi vrátí peníze. Takže jsem dostal po dvou letech ty 3k zpátky na ruku. Od té doby si Datart opravdu chválím! A to byl poslední mp3 přehrávač, co jsem měl, protože pak přišla éra poslouchání hudby na mobilu – konkrétně Sony Ericsson K850i. To už ale zmiňuju dost nepodstatný detaily :)))

Střední škola však byla náročná v mnoha ohledech. Za prvé jsem si myslel, že my všichni, co tam jsme, jsme tam nováčci, co se vůbec neznají, ale ukázalo se, že 90 % třídy se znala mezi sebou z dřívějška, že chodili na tu samou školu, ale do jiné třídy. Postupně jsem tedy zjistil, že nováček jsem tam jen já. Stejně tak někteří už měli učebnice z předchozího studia a já si je teprve musel shánět. Někteří učitelé mi řekli, že učebnici nepotřebuju a půjde to i bez ní, ale ukázalo se, že to není pravda a v hodinách jsem často musel někoho prosit, abychom používali tu jeho napůl. Mimochodem, přesně v té době jsem zjistil, že jsem slepej a potřebuju brýle.

Ale nechtěl jsem mluvit o tom, co bylo před deseti lety. Tedy, chtěl jsem to zmínit jen letmo a mluvit hlavně o své paměti.

Většinu svého života myslel, že mám paměť úplně stejnou jako všichni ostatní lidi a nijak se neliším, ale teprve postupně jsem zjistil, že to taky není. Stávalo se mi, že třeba se s někým bavím a říkám mu:

“Ha ha! Teď jsem si vybavil tu scénu z toho filmu, jak tam bylo… a začnu ji popisovat
A ten druhý: “Aha, hustý. No, bohužel jsem ten film neviděl, takže nevím přesně, ale zní to vtipně.”
“Počkej, co tím myslíš, žes to neviděl? Vždyť jsme se dívali na ten film spolu. Asi dva roky zpátky. Jedli jsme u toho popkorn a tak dále… Nic?”
Kouká zmateně “To už vůbec nevím.”
“Ale vždyť tam hráli začnu jmenovat herce.
stále kouká zmateně “Ok, je možný, že jsem to viděl, ale už si to nepamatuju.”
“OK!” odpovídám.

Stává se mi to často, že si lidi po čase nevybavují různé události, které jsme zažili, nebo si je pamatují špatně – tj. že je dělali s někým jiným a tak dále.

Spoustu lidí si také nepamatuje, že jsme se bavili na nějaké téma.

Potkám se s kamarádem a on začne:
“Nesnáším kožešinový farmy. Zakázal bych je!”
“Fakt? A to, že jíš maso, není to vlastně podobný, principiálně?”
“To je něco jinýho! Kožich člověk nepotřebuje k přežití.”
“Maso taky ne. Já maso nejím víc jak patnáct let.”
“No, ale kožich je prostě zbytečnost!”
“To je přece subjektivní.”

A po chvíli diskuzi nějak uzavřeme. Uplyne pár týdnů a potkám kamaráda a on začne zase: “Zakázal bych kožešinové farmy!” a vedeme ten stejný dialog. Uplyne dalších pár týdnů a on s tím přijde zase. Tentokrát ho zastavím: “Hele, řešili jsme to už mockrát. Nebaví mě to řešit pořád dokola.”

Dřív jsem hodně lidem říkal, že do mě něco hustí tak po desáté, nebo se mě už tak po desáté ptají na něco. Postupně jsem s tím přestal, protože to lidi berou jako kritiku nebo útok a pak se cejtí špatně. A to já nechcu, čili naučil jsem je nechat mi opakovaně něco vyprávět nebo se mě na něco ptát. Konec konců opakování je matka moudrosti.

Bohužel, i když mám dost dobrou dlouhodobou paměť, tak v té krátkodobé občas selhávám. Stává se mi naopak často, že třeba jdu spát a říkám si, že až ráno zajdu do obchodu, tak koupím vajíčka, protože už dochází. Ráno vstanu, jdu do obchodu, nakoupím, vrátím se a zjistím, že jsem na vajíčka úplně zapomněl.

Navzdory své dobré paměti však svým vzpomínkám nedůvěřuji. Lidský mozek si totiž někdy vzpomínky různě upraví a zkroutí tak, že neodpovídají realitě. Nevěříte? Dobrý test je natočit nějakou situaci na video a podívat se na něj třeba po měsíci. Uvidíte, že si některé detaily budete pamatovat jinak, než se staly. Paměť je tedy velice nedůvěryhodný zdroj.

Každopádně na závěr díky za některé komentáře. Během týdnu mi tu psalo pár lidí, že objevili můj blog a hrozně je baví a rádi ho čtou a já jsem jejich komentář objevil v mobilu, když jsem nebyl u PC a říkal jsem si, že až se k PC dostanu, tak odepíšu, jenže pak jsem zapomněl (to ta krátkodobá paměť). Takže sorry a díky za komentáře!

1 Comment

  • Měl jsi... says:

    Tak to jsi měl jít na medinu nebo práva. Případně na chemii s tím, že sis mohl pamatovat nazpaměť tisíce sloučenin.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *