O tom jak pozoruju vesmír… Warning: A boring blogpost

Protože jsem se nedávno začal zajímat o vesmír, o čemž jsem psal tadyk, zatoužil jsem po tom vidět všechny ty suprové věci na vlastní oči. Řekl jsem si tedy, že bych si mohl jednoho dne pořídit teleskop a udělat malý vesmírný kuk. A následně jsem si tenhle task uložil ve své hlavě někam na neurčito do sekce “možná časem”.

Naneštěstí jsem zjistil, že můj strýc má teleskop, na který se mu doma práší, tak jsem si ho od něj půjčil. Mé znalosti o teleskopech byly na úrovni 0 expů, tudíž jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu a co mám vlastně očekávat. Byl jsem však zvědavý, jaké to je. Jaké to je koukat přes teleskop na vesmír?

Ale postupně – když jsem teleskop skládal, bylo na něm velké upozornění, že s ním nemám koukat do slunce, jinak oslepnu. To samé jsem se dočetl ještě v manuálu asi 10x a při googlení nějakých informací o pozorování vesmíru jsem na tohle také narazil. Došel jsem k závěru, že se s teleskopem nemám koukat do slunce.

Počkal jsem si tedy na noc, postavil teleskop (zjistil jsem, že stativ teleskopu se vůbec nijak neliší od toho, který se dá koupit pro foťáky a kamery) a rozhodl se ho vyzkoušet na tom nejvíce obvious vesmírném objektu – na měsíci. Měsíc byl v úplňku a krásně zářil. Těšil jsem se, až si ho hezky prohlédnu.

A tak to konečně přišlo – oficiálně jsem si začal hrát s teleskopem, ovšem zjistil jsem, že je to daleko složitější, než to vypadá. Hlavní část teleskopu, což je taková ta roura, která se jmenuje tubus, musí mířit na objekt přesně a jakýkoliv pohyb v řádech milimetrů znamená, že už koukáte o pár milionů světelných let někam jinam.

Abyste s ním mohli hýbat (tj. otáčet s ním podle osy [tzv. azimut] + klopit v úhlu 90°), je nutné povolit různé šrouby, přičemž když najdu objekt, který chci pozorovat, tak se zase musí všechny ty šrouby utáhnout. Jenže utahování šroubů způsobuje lehký pohyb tubusu, což znamená, že objekt, který jsem zaměřil, zase odjede někam do prdele. Celé to bylo strašně frustrující. Navíc u toho musíte měnit různé okuláry (měl jsem tři) + otáčet kolečkem, které reguluje přiblížení. I tohle štelování způsobuje různé pohyby.

A to nemluvím ani o tom, že různé objekty neustále utíkají pryč, protože naše planeta se otáčí! (Daleko rychleji, než byste čekali!)

Postupně jsem to vzdal a rozhodl se zjistit o fungování teleskopů trochu víc. A taky zjistil! Na teleskopech je totiž – dle návodu – takový bezmek, který se jmenuje “laserový zaměřovač”, a ten pomáhá zaměřovat objekty. Koupil jsem baterku CR2032, strčil ji do toho a vyzkoušel. Aby takhle věc zaměřovala správně, je nutné ji nejdříve zkalibrovat, což se musí udělat během dne. Namíříte to třeba na věz kostela a pak laserový zaměřovač dvěma menšími kolečky naštělujete tak, aby červené světýlko mířilo přímo tam, kam teleskop – v tomhle případě na věž kostela.

Taková je teorie – v praxi je to tak, že světýlko furt utíká někam do prdele, kolečka ho posunují neustále tam, kde ho nechcete a navíc se obě pravidelně zasekávají! Brzo mě to začalo natolik srát, že jsem si místo tohohle laserového zaměřovače koupil optický zaměřovač, protože pak se používání teleskopu stane stejně snadnou záležitostí jako používání odstřelovací pušky. Ale i ten optický má nevýhody – černý zaměřovací kříž nakreslený na skle není po tmě moc dobře vidět.

Za pár dní jsem to tedy zkoušel znova a podařilo se mi zaměřit, dokonce i přiblížit, měsíc. Byl nádherný! Postupně se mi do rukou dostával cit, jak štělovat všechny šroubky tak, aby se tubus nehnul ani o píď.

Brzy jsem zapůjčený teleskop strýčkovi zase vrátil. Jeho teleskop byl tzv. reflektor, což je typ, který vynalezl Isaac Newton a využívá principu několika zrcadel. Uvnitř v tubusu je takové malé zrcadélko, která mi občas trochu překáželo ve výhledu, a viděl jsem tzv. pavouka (nožky), co ho drží, což mi lezlo na nervy.

Když jsem se tedy rozhodoval co dál, rozhodl jsem si koupit vlastní a díky tomu, že reflektor na mě nezapůsobil hezky, koupil jsem si tzv. refraktor, což je typ, který používá zvětšovací skla. Tenhle vynalezl Galileo mimochodem. Bohužel je tenhle teleskop daleko hroší, což jsem na začátku nevěděl. Má větší chromatickou vadu, zvětšuje méně a je celý takový horší.

To ale nevadí, protože na rozdíl od toho prvního je můj. Můj!

Už bylo dost měsíce. Tentokrát jsem rozhodl podívat na svou oblíbenou planetu – Jupiter. Jak se ale dívá na Jupiter? Vůbec jsem nevěděl, jak na to. Kde ho najdu? A jak? Vůbec jsem to nechápal 😀 A tak jsem začal hledat, přičemž jsem zjistil, že se vyskytuje na obloze až kolem půlnoci!

Počkal jsem tedy do půlnoci a začal ho hledat na obloze za pomocí aplikace Star Walk 2 pro Android. Tahle appka za pomocí GPS dovede zjistit, kde zhruba jsem, kam zhruba koukám a podle toho mi popisuje, co vidím nad sebou. Vyzkoušel jsem to na Měsíc a zdálo se to být zhruba přesné. Vyhledal jsem tedy Jupiter, šel podle šipek a ukazovalo to dost random místo. Podíval jsem se na oblohu a říkám si: “Ta appka je blbá! Vždyť je tam úplný hov…” a pak se to stalo – já jsem ho uviděl na vlastní oči!

Chci říct – jak to, že jsem si tohoto objektu na noční obloze nikdy před tím nevšiml? Jupiter vypadá jako výrazná oranžová hvězda, plus na rozdíl od ostatních hvězd na obloze svítí konstantně – tj. nebliká. On prostě jen svítí (dobře, ok, on ve skutečnosti nesvítí, ale jen se od něj odráží sluneční svit, ale chápete, co tím myslím). Mimochodem, to bylo někdy v dubnu. V květnu se Jupiter na obloze začal vyskytovat už v jedenáct v noci. V černu už v deset. A teď v srpnu je to první “hvězda”, která se objeví na jihozápadě v devět večer ještě před setměním. Tak se můžete mr(d)knout.

(Btw: Včera jsem viděl Jupiter I Saturn na jihozápadě už v 20:58 hezky vedle sebe. Už je umím poznat pohým okem.)

Při pozorování Jupiteru se však ukázala největší nevýhoda mého nového teleskopu, který není úplně na pozorování planet. Jupiter v něm vypadá spíše jako takový oranžový blob, než … Jupiter. Bohužel čím více se ho pokouším přiblížit, tím rozmazanější je. Zkusil jsem opak – velice ho oddálit. A pak hle! Sice je maličký, ale lze na něm rozpoznat i nějaké ty detaily jako třeba pruhy. Furt ale nic moc! Hrozná chromtická vada. Zkoušel jsem to několik dní, a pak jsem si všiml, že okolo Jupitera poletují 4 maličké žluté tečky.

Nejdříve jsem si myslel, že je to třeba jen nějaký bordel na teleskopu, ale pak mi došlo, že jsou to Jupiterovy měsíce, kterých si všiml už ve své době Galileo. Proto se také nazývají Galileovy měsíce. Europe, IO, Callisto a Ganymed.

Dalšího dne jsem také zkusil další planetu – Saturn. Už jsem se do toho začal dostávat, takže jsem ho našel prakticky hned (kousek od Jupitera) a ještě jsem ho úspěšně přiblížil! WOW, Saturn v teleskopu vypadá opravdu jako… Saturn. Chci říct – díky svému divnému elipsovitému tvaru (prstenec) snadno rozpoznatelný. A navíc je hezky vidět! Prakticky i v těch nejlevnějších teleskopech, vyrobené z ruličky toaletního papíru a čočky je stále hezky viditelný.

Přemýšlel jsem, jak vidět tyhle planety lépe. Našel jsem v návodech i radu, že bychom neměli pozorovat na místech, kam pražilo celý den slunce, protože teplota ovlivňuje proud fotonů (částice světla). Prý je to podobné jako tzv. fata morgána. To je jev, který se stává na poušti – vidíte oázu a máte pocit, že je blízko, ale ona je ve skutečnosti daleko, protože horký vzduch ovlivňuje proud fotonů natolik, až dojde ke zkreslení vnímání prostoru.

Z tohohle důvodu se údajně také potopil Titanic. Horký golfský proud ovlivnil fotony tak, že se posádce ledovec jevil mnohem dál, než ve skutečnosti byl, takže se mu nestačili vyhnout.

A to je důvod, proč teplo může ovlivnit proud fotonů, které přicházejí milióny světelných let z vesmíru a jsou zachycené čočkou mého teleskopu. Je to fascinující, ale ne, stejně mi tahle rada moc nepomohla, protože můj teleskop je stále levný šunt 😀

Ok, tak to by bylo asi všechno.

Takže co dodat? Pozorování vesmíru mě začalo docela bavit! Sice jsem pak vždycky poštípaný a pokousaný hmyzem, bolí mě za krkem z neustálého ohýbání se k čočce, štípá mi v oku, protože všechny vesmírné objekty hrozně září… A navíc mám pak strašný spánkový deficit… Ale prostě to má svoje kouzlo! Časem si určitě pořídím větší a dražší teleskop, abych mohl vyplodit další hromadu takových autistických článků jako je tenhle.

Různé další zajímavé obrázky jsem chtěl narvat přímo do textu, ale nakonec jsem si řekl, že bude přehlednější je dát na konec!

Díky obřím vyretušovaným snímkům z NASA mají lidé mírně zkreslené představy o tom, jak vypadají planety v teleskopech. Takže tu je malé srovnání.
Mars
Tady jsem pokoušel vyfotit Měsíc v okuláru, ale astrofotografování je samostatná dost složitá (a drahá) věda.
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč hvězdy mají svůj typický hvězdný ★ tvar? Můžou za to nožičky v u reflektorových teleskopů uvnitř v tubusu, které drží malé zrcátko.
Rozdíl mezi tím, jak funguje reflektor (nalevo) a refraktor (napravo)

Ok, tak doufám, že se případný čtenář neunudil k smrti 😀 See ya’

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *