Odkud se bere vášeň? A máme vůbec svobodnou vůli?

Nedávno jsem se zamýšlel nad tím, jestli lidé skutečně mají svobodou vůli, nebo je to jen pouhá iluze. Zajímavé, avšak velice staré téma, kterým se zabývali filozofové už někdy před Kristem, vskutku.

Je to také téma značně nebezpečné, protože jaké důsledky z něj vlastně plynou? Znamená to, že každý sériový nebo masový vrah nemůže za to, že mu jeblo a začal zabíjet lidi?

Vlastně když už o těch vrazích mluvím, pojďme si je trochu rozebrat. Představte si masového vraha – budeme mu říkat třeba Richard – Richardovi jednoho dne jebne, vezme zbraň a jde vystřílet střední školu, na které studuje. Odehraje se klasické klišé – školní masakr, střelba, šikanovaný se pomstil.

Byla to Richardova svobodná vůle, že popadl zbraň a šel vystřílet své spolužáky, které k smrti nesnášel?

Odpověď zní, že pochopitelně ano. V ten okamžik, kdy byl plný vzteku a nenávisti, si mohl vybrat ze dvou možností: A) vezme zbraň a půjde vystřílet školu nebo B) nepůjde vystřílet školu a raději vyhledá pomoc odborníka, který mu s jeho nutkavou potřebou pomůže. Richard si však zvolil A, takže šel zabít svoje spolužáky. Otázkou je – zvolil si Richard, že bude člověkem, který si zvolí A? Svou osobnost si zvolit pochopitelně nemohl.

Možná to byla společnost, která jej dohnala k takovému činu. Víte, Richard byl odmalička psychicky týrán svými rodiči, sexuálně zneužíván strýčkem, šikanován spolužáky a jediná dívka, se kterou měl intimní vztah ho podvedla. Čili byl víceméně dohnán k tomu, aby danou věc udělal.

Nebo ne?

Představte si, že bychom mohli vytvořit nějakou kopii našeho vesmíru a spustil ji jako simulaci v počítači. Vezmeme tedy dvě kopie Richardova života a spustíme jej od začátku. Máme vesmír A a vesmír B, kde můžeme pozorovat jeho život. Veškeré podmínky jeho života jsou však stejné. Narodí se ve stejný čas, stejným rodičům, se stejnou genetickou výbavou a jeho život se odehraje stejně. To znamená, že je stejně tak týrán rodiči, sexuálně zneužíván, šikanován a následně podveden.

Otázkou tedy je – bude se jeho život vyvíjet v obou vesmírech stejně? Bude i on úplně stejný člověk? Dostane se jeho život do stejné fáze, kdy popadne zbraň a půjde vystřílet školu? Co když vytvoříme třeba tisíc kopii jednoho vesmíru, stane se v nich vše úplně identicky?

Nebo aspoň v jednom z tisíci vesmírů se něco stane jinak a Richard udělá nějaké úplně jiné rozhodnutí, než všech tisíc předchozích kopiích? Třeba se rozhodne, že se odstěhuje od rodičů, odejde ze školy a jeho život se bude vyvíjet ve skutečnosti šťastně? Potká úplně jinou dívku, zamiluje se, bude mít rodinu a umře s vědomím, že jeho život byl skvělý?

Odpověď vám samozřejmě nedám, protože nemám technologii, ve které by mohly běžet kopie našeho vesmíru, kde bychom mohli simulovat různé situace. Aspoň zatím… ale možná v budoucnu?

V souvislosti s tím mě ale napadla jiná věc – totiž otázka, odkud se berou vášně?

Vášeň – tohle slovo nemá pevnou definici, ale vášeň bych popsal asi nějak takhle: máme dva lidi – jednomu budeme říkat třeba Karel a druhému třeba Cyril. Karel poslouchá metalovou hudbu, ale nějak ji obzvláště nežere. Prostě si ji sem tam pustí, přičemž mu je celkem i jedno, co to je, jak se jmenuje kapela, kterou poslouchá nebo tak něco. Má ji rád na pozadí jako kulisu.

Cyril oproti tomu metal prostě žere. Jezdí na koncerty, festivaly, vráží do toho hodně peněz, umí vyjmenovat alba asi sto padesáti kapel jen tak z hlavy. Pořád mluví o metalu a jeho kamarádi mu na Vánoce nic kromě metalových triček nekupují, protože ho nic jiného snad ani nezajímá.

Cyrilova vášeň je metalová hudba.

Odkud se ale tahle vášeň vzala? Odpověď neexistuje.

No vážně! Máte lidi, jejichž vášeň je převzatá od rodičů. Markova vášeň je hraní na housle… Marka k tomu však vedli rodiče – už k prvním narozeninám dostal housle, učili ho na ně hrát a prakticky mu to zůstalo. Do dnes na ně hrává a miluje je. Dalo by se tedy říct, že je vášeň naučená?

Jenže pak je tu Jiří… Jiří byl odmalička veden k hraní na klavír. Rodiče ho posílali do hudebky, koupili mu klavír, tatínek ho učil noty a prakticky by se mohlo zdát, že to bude jeho vášní… Jenže najednou se stane pravý opak. Jiří nesnáší klavír a rodiče viní z toho, že mu to vnucovali. Jak dosáhne puberty, už se klavíru po zbytek života nedotkne.

Avšak najde si něco úplně jiného – zjistí, že ho strašně zajímá tenis. Nakoupí rakety a začne hrát. Uplyne pár let a on bude patřit mezi nejlepší tenisty planety.

Jak to?

Vtip je v tom, že vášně si nemůžeme zvolit. V tomhle ohledu zcela prokazatelně svobodnou vůli nemáme. Prostě něco nás přitahuje, baví, máme z toho radost a naplňuje nás to, a tím pádem to chceme dělat. Něco nás naopak nudí, nezajímá, nepřitahuje a nechceme to.

Marek si nevybral, že ho bude bavit Tenis. To se prostě stalo, že jeho mozek má z téhle aktivity potěšení. Představte si, že bychom si vášeň vybrat mohli… jak by svět vypadat? Marek by si vybral klavír, aby měl dobrý vztah s rodiči a navázal na to, co od dětství budoval. Já osobně bych si vybrat možná nějaký finančně a časově nenáročný koníček, abych to měl snadné.

Přesto si ale vášeň zvolit nelze – srdci neporučíš. Marek se může do klavíru nutit jak chce, ale vždycky ho bude nesnášet. Zato když vezme raketu, ihned je tam, kde se cítí dobře.

Vášeň je krásná věc. Já osobně mám spoustu vášní, které k mému životu neodmyslitelně patří. Ale trochu mě děsí, když si uvědomím, že jsem si nic z toho nevybral, ale ono si to vybralo mě. Bůh zkrátka hodil kostkou a řekl, ty, Matthiasi, budeš mít rád určité věci, jako třeba vesmír. Ovšem taky tě některé budou naprosto nudit, třeba fotbal.

Vášeň je požehnáním, ale zároveň i prokletím, neboť fakt, že si je nemůže zvolit, dělá náš život složitějším. Když se totiž člověku stane, že jeho vášeň nemůže být z nějakého důvodu naplněna (milovník fotbalu nemůže po dopravní nehodě chodit. Spisovatel oslepne. Milovník koček má silnou alergii, a tak dále), tak člověk trpí. A on ji pak nemůže deaktivovat… Není nic jako nějaký vypínač, který člověk stiskne a jeho objekt vášně ho přestane zajímat. Ne ne. Stále ho to bude přitahovat a lákat.

Nevím tedy, jestli člověk má skutečně svobodou vůli, nebo je svobodná vůle pouhou iluzí, ale vím, že ve vášních ji nemá zcela určitě.

3 Comments

  • ellie says:

    S tím Richardem, dovolím si trochu psychologie. Ty se na to zaměřuješ technicky a možná i racionálně, ale hraje v tom roli i psychologie. Většinou takové typy si to uloží do podvědomí své bolesti a člověk jednou bouchne, jo tady nechci vůbec obhajovat vraždu, ale jak jsi psal, kdyby se narodil ještě jeden Richard, jestli by to dopadlo stejně? Nejdůležitější je podvědomí a každému pracuje jinak, proto jsou i jiné způsoby, viz ten tvůj, pak se někdo poškozuje, nebo se mu to projeví v sexu, a na to jsou dokonce i podložené argumenty, že většinou takoví ti týrání mají nějaké úchylky, nebo se poškozuji bez sexuálního vzrušení. Takže s tím hodně souvisí psychika člověka, a myslím že jsi cosi někde psal, že se vyznáš ve psychologií, nebo že máš na to školu. A říkám, nechci toho Richarda omlouvat, jen jsem ukázala, jak se může chování člověka otisknout hluboko vevnitř.

    Já mám taky velkou vášeň a to pro módu, ráda utrácím vše za oblečení a kosmetiku a nikomu to normální nepřijde, ale když na to mám a nekrachuju proč ne? Pak mám velkou vášeň na mezilidské a partnerské vztahy, to je téma, které mě hodně baví, už od mala jsem četla články a vždy mě to bavilo, mám k tomu asi stejnou vášeň, asi jako ty k politice a hodně moc si takové téma beru osobně. A dobrovolně jsem si to nevybrala, ale alespoň jsem třeba díky tomu získala nadhled, nebo vím jak fungují vzorce lidí.

  • Přemek says:

    Myslím, že každý máme svobodnou vůli a to v rámci naší osobnosti. Představme si člověka jako bublinu jejíž obsah je jedinečný a tato jedinečná kombinace nám předkládá možnosti z kterých si vybíráme a činíme svá rozhodnutí. Je pravda, že prostředí v kterém vyrůstáme a žijeme, naše rozhodnutí také ovlivňuje, proto věřím v kolektivní vědomí ( jímž jsou například řízeny mraveniště, nebo včelí úly ). Dle mého kdyby nic takového neexistovalo, už by tu nejspíš lidstvo nebylo. To že lidstvo přežívá ( zatím ) je nejspíš daný kolektivním smyslem pro dobro a lásku, což je v nás zakořeněno a pohání nás to vpřed. Samozřejmě vrahové a násilníci budou vždycky a můžeme to svést na prostředí v kterém vyrůstali, ale pak je na zbytku společnosti, aby jim dali šanci a neházeli klacky pod nohy. Jen velmi malé procento populace má genetické předpoklady vyžívat se v násilí ( tedy že jim fyzické ubližování a týrání ostatních lidí dělá radost ) No a s tou vášní – to je ten vnitřek bublin 🙂 to bych se asi opakoval a ty jsi dost inteligentní na to abys mě pochopil :)))

  • Jirka says:

    Svobodná vůle je hrozně těžký téma. Pokud je veškerá existence vesmíru založena na tom, že vše se děje na bázi nějaký předchozí akce, tak v podstatě se vše děje nějak mechanicky a je dopředu daný komu se narodím, je daný, jak moji rodiče budou reagovat.. a je daný, že teď čtu tento článek a dostávám nutkání k němu napsat komentář 🙂 Takhle by to podle mě bylo, kdyby se moje identita zrodila v okamžiku, kdy se narodím a umřela v okamžiku, kdy tělo umře.

    Ještě je varianta, že naše identita přesahuje tělesnou existenci, tudíž to, že Jirka miluje tenis může být daný nějakým zážitkem, který má uložený ve svém podvědomí a pochází z dob, kdy měl ještě jiný tělo. Jediný, co mi dává smysl je, že to je všechno jakási hra, do který dobrovolně vstupujeme, na jejíž počátku je unikátní identita každýho z nás, proto v té hře máme každej jinej osud a průběh, různý role (ega), které můžeme měnit… A ta svoboda je vlastně pointa té hry, že to je vlastně o hledání svobody.. a v okamžiku, kdy jí člověk najde, tak z té hry vlastně vystoupí a vyhrál. A ta identita to je ten hráč, jako když sedíš a hraješ počítačovou hry. Tělo a mysl je vlastně figurka jako v té počítačový hře. A ta hra je tak sofistikovaná, že v podstatě bojuje s tím hráčem o to, kdo převezme kontrolu, zda systém té hry nebo ten hráč. Takhle to vnímám 😀

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *