Individualismus a kolektivismus (no politics)

Dneska bych se chtěl zamyslet nad individualismem a kolektivismem, ale NIKOLIV z politického pohledu, tedy, že bych chtěl řešit klasický spor mezi pravicí, co brání svobodu jednotlivce a levicí, která si myslí, že společnost je hodnotnější, než jedinec (jako kdyby společnost nebyla jen hromada jedinců). Ono to ale souvisí, že jo… Takže se toho lehce taky dotknu.

Každopádně jak jste si možná stačili všimnout, každý člověk je individuální, unikátní jedinec. Na světě nenajdete dva úplně identické jedince (každopádně dvě úplně identická zvířata či identické šutry taky ne). I jednovaječná dvojčata mají odlišnosti.

Je to každopádně pozoruhodné, jak je každý člověk jiný. Jednoho třeba fascinují letadla, rád lítá a je tím posedlej, zatímco druhýmu je to ukradený a jeho zase fascinují šutry, takže studuje horniny. Třetí miluje plazy a má doma celou řadu různých hadů. Čtvrtej miluje metal a navštěvuje všechny festivaly typu MOR a Brual Assault.

Kromě toho, že máme jiné koníčky a zájmy, jiné vášně a sny… máme také jiné normy, etická pravidla a tak dále. To je taky zajímavé. Jsou lidé, co třeba mluví pořád sprostě (patřím mezi ně), a pak jsou zase tací, kterým to třeba hrozně vadí. Někomu vůbec nevadí černý humor, někdo je z něj zase totálně na prášky. Lidi mají dost rozdílné pohledy na to, co je ještě OK a co už je přes čáru.

Už několikrát se mi stalo, že jsem řekl něco, co někoho hrozně nasralo, přitom já ani nechápal proč. A naopak jsem nechápal, jak někteří můžou říkat určité věci a považovat je za normální.

Individualita jde však ještě dál a můžeme si všimnout, že různí lidé mají různé vzorce chování a zvyklostí.

Představte si třeba, že se rozhodnete projet na kole – sami. A tak ujedete 10 km lesem a následně pocítíte únavu, takže se rozhodnete vrátit domů. Cestou se ještě stavíte do sámošky, protože když už jste na cestě, proč si nenakoupit, že?

A teď si představte, že se domluvíte s kamarádem, že se projedete na kole. A celá situace proběhne úplně jinak. Ještě před výjezdem se třeba stane, že začne lehce pršet. A v tu ránu si říkáte, že byste to nejradši zrušili, takže kamarádovi zavoláte s tím, že by bylo možná lepší se na to vykašlat. A tady se projeví rozdílné myšlení dvou lidí. Jednoho déšť odradí, ale ten druhý na to “ale notak! Vždyť to za chvíli přejde. Já bych to risknul!”

A rozdílná bude i ta cesta. Zatímco ten první by se rád vydal kratší, ale horší (zabahněnou) cestou, ten druhý by to radši chtěl objet tou delší, ale bezpečnější stezkou. Jeden se po deseti kilometrech unaví, ale druhý na to “ale tak dáme aspoň ještě pět km, ne?” a cestou na zpátky jeden bude chtít skočit do sámošky, zatímco ten druhý “a neskočíte si radši na pivo do hospody?”

Obecně je individualismus krásná věc, protože bez toho bychom dneska stále žili v jeskyních nebo na stromech. Bylo to právě o tom, že někdo jako první vyzkoušel rozdělat oheň. A někdo jako první vyrobil nástroj jako je pazourek. A někdo jako první začal zkoumat vesmír a přírodu.

Tahle odlišnost má však i své tři zásadní problémy, se kterými se musíme potýkat.

Za prvé – individualismus u lidí vede k tomu, že někteří jsou ehm… ne úplně takoví, jak bychom ocenili. Třeba sériový vrah Jeffrey Dahmer, který různě mučil a zabíjel lidi, přibíjel kočky ke stromu hřebíky a tak dále. Málokdo by řekl “je to tak hezké, že je individuální jedinec a je sám sebou, dělá, co ho baví a tak dále”, ale spíše “omg, vadný kus, zavřít, vykastrovat, utratit, fuj!”

Zde se nabízí tvrzení: “Ok, ale to je trochu jiný případ, protože on ubližoval druhým. Já uznávám individualitu jen do té míry, když nikdo nikomu neubližuje.”, což je ale lež, protože…

Za druhé – často si lžeme, když říkáme, že uznáváme individualitu druhých. My to pochopitelně děláme jen do určité míry. Mnohdy ale jedince, které se nějak liší od většiny nebo jsou podivíni nebo obecně nezapadají, má naše společnosti tendenci od sebe odhánět, případně jim i dokonce ubližovat.

Kdokoliv byl nějak odlišný od většiny – třeba někdo, kdo má autismus, nějaký druh hendikepu, je gay, lesba, transgender, či prostě jen nějak zvláštní, tak se setkává často s opovržením, odmítnutím, kritikou, či dokonce šikanou, ponížením, psychickým týráním a tak dále. Je tedy vidět, že člověk v některých ohledech individualitu odmítá (viz dále).

Případně se odlišným lidem neustále opakuje, že dělají něco špatně a měli by to dělat dobře, protože to nedělají s představou většiny. Někdo je ve třiceti stále sám? Tak je nutné mu vysvětlit, že už má věk na to si najít partnera a mít rodinu, protože se to sluší a patří. Někdo je těžký introvert a furt sedí doma? Musíme ho někdy někam vytáhnout mezi lidi – není normální, aby byl furt doma sám. Má někdo doma hady? Bože, proč nemůže mít normální zvířata jako psa a kočku, ale něco extra? Beztak si tím kompenzuje malý penis.

A za třetí – myslím si, že individualismus přináší do našich životů strašně moc problémů a frustrací. Zní to přehnaně?

Vraťme se zpátky k příkladu s projížďkou na kole. Může se stát, že vás tato projížďka moc neuspokojí, ba přímo naštve, protože buď pojedete stezkou A nebo B. Vy chcete A a kamarád B. Nelze udělat kompromis, musíte vybrat jedno nebo druhé. Pokud vyberete A, tak budete spokojení, ale kamarád bude pak naštvaný. Nebo naopak vyberete B, a pak budete naštvaní zase vy.

Tady narážíme na to, že naše individuální JÁ jsou evidentně v konfliktu. A bohužel tohle je náš každodenní život – neustále soupeříme s druhými, kdy se snažíme prosadit svoje JÁ a ostatní také. A proto je lidstvo neustále rozhádané.

Hádáme se nejenom na té malé osobní úrovni, ale i celkově je lidstvo v rozporu jakožto celek. Hádáme se, jestli se zakáže kouření, nebo sladkosti na školách. Hádáme se, jestli budeme v EU. Hádáme se, jestli Brexit je průser, který přinesla Británie nebo EU. Hádají se běžní lidé, hádají se politici, hádají se všichni.

Hádáme se kvůli odlišným pohledům na politiku, filozofii, náboženství, zbraně, vzdělání, zdravotnictví, vědu a prostě vše. Každý má jinou představu o světě, a každý chce něco jiného.

Někdy byste si mohli i myslet, že jste našli lidi, co jsou na stejné vlně, ale i s těmi budete neustále v rozporu. I metalisté se hádají o to, jestli je Slipknot dobrá kapela nebo komerční sračka. I milovníci zvířat se hádají, jestli je OK zabíjet zvířata pro maso. Anarchokapitalisté řeší, jestli bude volný trh řešit autorská práva a tak dále.

A každý člověk je víceméně frustrován z toho, že neustále bojuje s ostatními. Někdo chodí domů totálně na prášky, protože si nerozumí s kolegy v práci a neustále se hádají, jelikož mají rozdílné představy o fungování výrobního procesu. Někdo zase chodí frustrován ze školy. Někdo je frustrovaný, protože si nerozumí s rodinou či kamarády. Někoho frustruje společnost obecně – to, jaké názory jsou v současnosti populární, takže mají velkou šanci být prosazené na politické úrovni. Jakým směrem se lidstvo vydává a tak podobně.

Každý očekáváme něco jiného. Představte si třeba, že jste fotograf, a tak nějak automaticky od kamarádů čekáte, že je zajímají vaše fotky, že se na ně rádi dívají a líbí se jim, až vás jeden kamarád odbude s tím, že ho to moc nezajímá. A hle, tu je konflikt. Vy berete jako součást přátelského vztahu to, že se přátelé zajímají o to, co děláte. Zatímco váš kamarád si zase cení u lidí upřímnosti a říká jim otevřeně, že ho něco nezajímá. A jelikož máte rozdílné pohledy, jeden z vás bude muset být frustrovaný. Buď vy, že nemáte možnost se pochlubit, nebo on, že bude muset předstírat, jak ho fotky zajímají.

Někdy se přátelé ani neshodnou na tom, jak často budou v kontaktu. Někdo se s vámi chce vidět, nebo aspoň psát na Facebooku denně. Někdo jiný zase má rád, když na celé měsíce zmizí a není o něm slyšet.

Rodiče očekávají, že po maturitě půjdete na vejšku, ale vy už chcete makat? Buď půjdete na vejšku, kam jít nechcete, nebo ne, ale pak rodiče naserete.

Váš kamarád chce, abyste mu šli na svatbu, protože mu na tom hrozně záleží, zatímco vy nesnášíte svatby. A opět – buď ho zklamete, nebo protrpíte den na blbé svatbě.

Neustálý konflikt zájmů. Neustálý konflikt individualit. Představte si, jak moc by život byl jednoduší, kdybychom nebyli tak odlišní, ale více se sobě podobali?

Pochopitelně neříkám, že úplně každá interakce je hra s nulovým součtem. Naštěstí je to někdy win-win situace. To je to, co se člověk mnohdy snaží celoživotně dělat – hledat jiné lidi, se kterými to bude win-win.

A nyní se přesunu k druhému tématu, což je kolektivismus, který opět nemyslím z pohledu politického marxistického komunistického cosi. Mám na mysli to, že lidí mají hluboce zakořeněné tendence se chovat sociálně.

No jistě! Ono to dává smysl. Člověk je tvor společenský a naše sociálnost je evoluční výhodou. Ale mnohdy stojí v rozporu s individualitou.

Mnoho lidí slaví Velikonoce, Vánoce, Halloween, a mnohdy to ani není projevem jejich individuality, ale zkrátka frčí na autopilota a dělají to proto, že to od nich společnost očekává. Ze stejného důvodu si někdy pořizují televizi, sledují populární pořady, chodí v pátek a sobotu večer se bavit do společnosti – do hospody, do klubu, na koncert, na diskotéku… zkrátka, protože to dělají všichni ostatní, tak oni musí taky.

Je to pochopitelné, že máme společnost, a tím pádem i nějaké normy. Sjednocují se naše vzorce chování. Tj. všichni nosíme oblečení – obvykle nechodíme nazí. Všichni se snažíme vypadat normálně (málo kdo by si třeba vzal na sebe sombrero tady v ČR a šel tak do práce – a kdyby jo, asi by byl za pošuka). Používáme společný jazyk na určitém území, abychom si rozuměli. Zdravíme se, poděkujeme si za laskakovosti, prosíme o laskavosti. A obrovská hromada dalších věcí.

Jsme zkrátka částečně individua a částečně produkt společnosti, ve které žijeme.

Od společnosti často přijímáme i naše názory. Plno lidí se však snaží sami sobě namluvit, že jen oni zastávají nějaký názor. Jen oni došli k takovému chytrému závěru, zatímco všichni kolem jsou idioti.

Pár příkladů:

“Nemám nic proti gayům, mám mezi nimi dokonce i kamarády.” – je názor, který jsem začal slýchávat od lidí v devadesátých letech a přežívá prakticky do dnes. Tento názor říká “já jsem moderní, pokrokový člověk, který bere odlišné lidi.” a zároveň evokuje, že “ostatní proti nim ale něco mají, proto musím zdůrazňovat, že já ne!” – takže vlastně říká “všichni jsou homofóbní hovada, jen já jsem ok!”

Spoustu lidí kolem mě používá argument “typičtí Češi!”, kdy si třeba někdo přečte v novinách, že někdo někoho okradl nebo, že politik se dopustil korupce a reagují nadáváním na Čechy. “To jen my jsme takový Kocourkov!” V podstatě to říká “jsme blbej primitivní post-komunistický národ, ale jen nás pár vyvolených je na úrovni!”

Tímhle způsobem se spoustu lidí snaží přesvědčit, že jejich jinak populární názor zastává jen nějaká menšina výjimečných lidí a oni k ní patří. Ve skutečnosti je to ale prostě jen oblíbený společenský názor.

Skoro by se mohlo zdát, že všichni máme kolektivně jeden názor, takže proč se tak často všichni hádají? Důvody jsou dva. Za prvé proto, že obvykle jsou ve skutečnosti dva názory. Levice, pravice, pro EU, proti EU, proti potratům, pro potraty atp. A za druhé mnohdy proto, že si lidé nerozumí, i když se třeba shodnou.

Kupříkladu zastánci kapitalismu a jeho odpůrci mají víceméně stejné názory a hodnoty, jen slovem “kapitalismus” nazývají něco jiného.

Dobrým příkladem toho, jak je člověk kombinace individualismu a kolektivismu demonstruje představa, která zazněla v jednom díle seriálu How I Met Your Mother. Tedy, že existují tzv. “psí lidé” a tzv. “kočičí lidé!”. Tedy lidé, co mají radši psi, než kočky a vice versa. A vztah psího člověka s kočičím prý nemůže fungovat :))

Sice jen to jen seriál a bylo to myšlené s nadsázkou, ale ve skutečnosti hodně lidí preferuje buď kočky nebo psy. A to jasně ukazuje, že člověk je individuální jedinec (psí nebo kočičí), ale zároveň je v tom vidět kolektivismus (na výběr jsou jen dvě populární zvířata – kde je hadí člověk? Lví člověk? Fretčí člověk? Činčilí člověk?)

To je každopádně ještě víc frustrující, protože člověk stojí nejenom proti individualitám druhých lidí, se kterými je v konfliktu, ale ještě jeho vlastní individualita stojí proti nátlaku celé společnosti. Každý se musí postavit druhým a prosadit se.

Tak to bohužel je, takový je svět. Každý si neseme naše břímě. Člověk získal oproti ostatním zvířatům vysokou inteligenci, schopnost abstraktního myšlení a plánování. Je to jeho požehnání i prokletí.

Člověk je schopen vybudovat velké věci. Je schopen vybudovat města. Je schopen se dostat do vesmíru. Jen člověk dovede napsat knihu, složit hudební dílo, nakreslit obraz…

Jenže člověk je také tvor, který dělá věci jako jsou genocidy, děsivé způsoby mučení, otroctví, válčení, mocenské hry a psychická šikana. Jen lidé se dopouští teroristických útoků. Jen lidi umí být plní zla.

A budoucnost?

Podle mého názoru stojíme na rozcestí mezi individualitou a kolektivismem. A budeme si muset vybrat jen jedno.

Individualismus je ve skutečnosti docela nový koncept. V minulosti člověk sám sebe chápal jako součást jedné tlupy. Pak tu máme náboženství, které provázelo velkou většinu historie. Člověku bylo vždy řečeno, že je nikdo, že je jen ovečka boží, která se musí sklonit před velikostí stvořitele. Podobná manipulace přicházela ze strany vládců. Vládce či král je někdo, zatímco ty jsi nula, takže se mu pokloň. On píše historii, zatímco ty budeš zapomenutý.

Pak ale přišla renesance, což byla doba, kdy se člověk začal obracet k náboženství zády a začal si uvědomovat svou individualitu. To bylo poměrně nedávno, když se na to podíváme v kontextu celkové historie.

Možná se dočkáme v budoucnosti doby, kdy kolektivistické myšlení zmizí. Pochopitelně ne úplně, protože jsme stále společnost a musíme společně fungovat.

Přesto možná zmizí potřeba druhým říkat, jak mají žít.

A možná už nikdy nezazní:

“Proč studuješ a sbíráš brouky? To je divný. Nemůžeš mít normální koníčky jako normální kluk a zajímat se třeba o auta?!”

“Není normální, aby chlap ve třiceti sbíral plyšáky a sledoval My Little Pony. Konečně dospěj, najdi si ženskou.”

“Nemůžeš furt sedět doma a číst knihy. Měl bys někdy vyrazit mezi lidi!”

“Proč musíš mít velké kočkovité šelmy? To ti nestačí normální kočka domácí? Beztak chceš jen machrovat a kompenzuješ si tím malé péro. Myslím, že by se ti to mělo zakázat!”

“Já si myslím, že drogy jsou špatné, takže je všechny musíme zakázat a investovat miliony do války proti drogám. Ale alkohol je fajn, ten má být legální a zcela dostupný.”

Možná dokonce naše individuality ovládneme natolik, že společně dovedeme žít. Možná se časem naučíme více porozumět druhým. Nebudou existovat žádná tabu. Lidi s psychickou poruchou nebudou vyvrhelové. Na méně běžné názory se přestane hledět jako na extrémistické utopické blbosti. Lidé s nekonvenčními koníčky se přestanou šikanovat a místo toho je začneme oslavovat.

A možná taky ne… těžko říct, kudy se lidstvo vydá.

2 Comments

  • Petr P says:

    Moc hezký článek. Jenom nesouhlasím s tím, že individualismus je něco nového a že je lidem „přirozený“ kolektivismus. Podle mne to je přesně naopak. Indiáni, jejichž některé kmeny celkem stabilně žijí na daném území třeba i „tisícovky“ let si naopak nejvíc cení právě lidské individuality. Hezky o tom mluví pan Mnislav Atapana Zelený. Myslím, že třeba konkrétně tady:

    https://www.youtube.com/watch?v=39fX6ehZeRQ&t=6579s

    Myslím si, že prostě popisuje anarcho-individualismus (podle mne nejstabilnější možné uspořádání společnosti). Zajímavá mi např. přijde jím popisovaná „autorita“ náčelníka, který za celý žívot nemůže vydat jediný rozkaz – protože prostě neexistuje, aby jeden indián něco vyžadoval po druhém indiánovi.

  • Karel says:

    Já nevím kámo. Kdyby přestal existovat stát, tak první věc kterou bych dělal je, že bych se zařadil do silně kolektivistické skupiny, která by vyžadovala po svých členech ať jsou co nejvíce produktivní ať ta skupina funguje. Neříkám, že násilím, ale určitě by ostrakizovala jedince, kteří by si jen tak dělali co by chtěli, např. sledovali My Little Pony.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *