Psi nechcípou aneb Proč se Bělobrádek mýlí

Asi před rokem proběhla internetem taková kauza. Jedna slečna napsala na Facebook, že jí umřel pejsek a je jí smutno. No, a politik z KDU-ČSL, Pan Bělobrádek (mimo jiné veterinář) jí velice necitlivě na status odepsal, že smrt u zvířat jako je pes, se nenazývá umřít nýbrž chcípnout, a ještě jí nazval pseudoalternativní hipízačkou, což celou řadu lidí nasralo.

Nebudu zde vysvětlovat, proč je Bělobrádek největší chyba české politiky a na lidské úrovni úplnej kokot. A proč není problém jeho existence jako taková jako spíše to, že má moc rozhodovat o našich životech.

Pojďme se ale podívat na to, proč se Bělobrádek mýlí hlavně po stránce čistě jazykové… lingvistické… A jelikož je to můj obor, který mě živí, proč se tomu nepodívat na zoubek?

Částečně má pravdu, že spoustu jazyků, včetně češtiny, používá jiná slova pro určité zvířecí projevy a pro jejich lidské ekvivalenty.

U člověka říkáme ústa, hovorově pak pusa, zatímco u zvířat se ta samá část těla nazývá tlama (ačkoliv je tu pár technických odlišností mezi ústy a tlamou). Tohle zvířecí slovo se u člověka používá spíše jako urážka. Někdo je třeba drzej, tak řeknete: “Drž tlamu! Píčo.

Pak tu máme slovo jíst jehož zvířecí ekvivalent je žrát, což se u lidí opět používá v trochu vulgárním zabarvení (“To se nedá žrát! Fuj!”). Němčina má podobnou věc – když člověk jí, používá se sloveso Essen oproti tomu u zvířat je to Fressen a Fressen je opět vulgární, když se použije u člověka.

I sexuální věci se u zvířat nazývají jinak. Lidi mají pohlavní styk, ženy otěhotní a rodí. Zvířata se páří, samičky zabřeznou a mají vrhy mláďat. U zvířat se taky říká, že mají říjí, což se u lidí ehm nepoužívá. Možná jen v pejorativním významu.

A pochopitelně jsou tu názvy pro smrt. Zatímco lidé obvykle umírají, zvířata prý chcípou nebo zdechají. Tady je první věc, ve které nemá Bělobrádek pravdu, protože tato slova jsou ve skutečnosti hovorová a striktně spisovně zvířata ve skutečnosti hynou – takže správně se neříká, že pes chcípnul, ale že uhynul.

Ale Bělobrádek nemá pravdu ani obecně. Ve skutečnosti jsou tyto názvy zastaralé a už se nepoužívají.

Myslím, že dřív lidé používali tato odlišná slova pro zvířata proto, že to z nějakého důvodu potřebovali odlišit. Potřebovali rozlišit jídlo u zvířat a u lidí. “Dej malýmu najíst” versus “dej prasatům nažrat” zkrátka mělo nějaký jazykový význam. Stejně jako “dědeček umřel” versus “zdechlo nám pět králíků”. Holt lidi byli hospodáři a měli mnoho různých zvířat za účelem získávání masa apod.

Dále se třeba u psů a koček používají specifické názvy pro pohlaví a mláďata. Psí samička je fena a psí mláďata jsou štěňata. Kočičí mláďata zase koťata a mláďata od krávy telata. A tak dále. Lidé chovali psi a krávy, takže potřebovali (a možná stále potřebují) takové specifické názvy. U ostatních zvířat se mláďata obvykle nijak nejmenují, protože člověk obvykle nechoval vydry, ježky anebo bobry, takže se říká prostě mláďata.

V angličtině je psí samička bitch (anglické bitch stejně jako české fena se někdy používá i jako urážka pro člověka), telátko je calf a koťátko kitten. Zajímavostí je, že kitten se v angličtině ve skutečnosti může použít u hromady zvířat. Třeba u králíka je samička doe, zatímco sameček je buck a jejich mláďátka jsou kittens (zkráceně pak kits) a platí to pro většinu zvířat (hlavně u savců) – třeba i u lišek, vačic, veverek a já nevím u čeho všeho. Zvířecí sex se pak nazývá mating, takže řekneme animals mate.

Myslím si, že to pomalu, ale jistě vymírá. Mám na mysli to, že máme jiné názvy pro lidské a zvířecí činnosti.

Moje babička občas slova zdechnout a chcípnout používá, pravda. Už v devadesátých letech mi to ale připadalo divné, když řekla “pes nám zdechnul” nebo “prase chcíplo”. Už tehdy jsem si říkal, že to zní strašně nesmyslně. Hlavně proto, že se to často používá u lidí ve vulgárním významu (třeba: “ty seš debil, chcípni” atd.)

Později jsem dokonce začal babičku za to napomínat, že se mi to nelíbí.

Současná generace lidí už to moc neříká.

Nejdříve jsou tu psi a kočky, kteří jsou považováni za členy rodiny, takže málo kdo dneska řekne “náš rodinný pejsek Rexík chcípnul” nebo “Moje kočička Micka zdechla”, čili Bělobrádek se mýlí – jednoduše se to už nepoužívá. Řeč se rychle vyvíjí a slova mizí.

Myslím, že slovo žrát taky brzy zmizí z každodenní konverzace. Ok, sice se pořád říká psí žrádlo nikoliv psí jídlo, ale obecně slovo žrát zní… zvláštně. Nedávno jsem třeba četl knížku Liška Bystrouška a tam se to slovo používalo. Pocitově mi to přišlo archaické. Bystrouška se v jedné scéně vloupala do kuchyně a našla tam těsto, tak ho začala jíst. A autor knížky to popsal jako “A Bystrouška žrala a žrala… a jak se nažrala, tak odešla” a prostě… zní to nepřirozeně, že jo? Myslím si, že to slovo třeba v příštích dvaceti letech nepřežije v původním významu.

Spíše to zůstane jako vulgární slovo pro lidi (“Nežer, budeš tlustej!”)

Jinak kromě psů a koček se chcípnout a zdechnout moc nepoužívá ani pro ostatní zvířata. Neumím si třeba představit, že by třeba někdo prohlásil “pod koly aut každoročně chcípnou desítky zvířat” nebo “V Pražské zoo zdechl lachtan.” Zní to už příliš “strécovsky” na poměry každodenního užívání.

Takže suma sumárum – Bělobrádek nemá pravdu. Psi už nechcípají.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *