Proč si lidé pořád lžou a proč by s tím měli přestat

Představme si tři hypotetické jedince – Hynek, Čeněk a Leoš.

Hynek velice často – důrazně a hlasitě – kritizuje chudobu a nerovnoměrné bohatství. Poukazuje na nespravedlnost toho všeho. Také kritizuje konzum, kapitalismus obecně, “plýtvání”, honbu za penězi a vůbec. Bohatí lidé jsou jeho nepřátelé a kritizuje je.

Možná dokonce sdílí na sociálních sítích zprávy o tom, jak jen 2% lidí na planetě vlastní 98% bohatství a podobně, takže všichni vidí, jak má velké srdce a je empatický.

JENŽE když se podíváte na jeho život z blízka, zjistíte, že sice dovede vášnivě mluvit o chudobě, ale reálně proti ní nedělá vůbec nic. Ve skutečnosti jeho život vypadá tak, že celý den kouká na seriály na Netflixu, pouští si vtipná videa na Youtube, hraje videohry a je to prostě taková konzumní děvka, co miluje produkty velkých zlých korporací, na které jinak normálně nadává. A pak sem tam sdílí nějaký levicový článek z Al2armu (nebo jak se ten web jmenuje) o chudobě a hrozně se pohoršuje nad tím, jak je svět nespravedlivý.

Možná se vám hlavou honí otázka – když mu tak záleží na chudých, proč s chudobou nebojuje? Proč neprodá svůj iPhone, iMac, iPad a další krámy a peníze nerozdá chudým, kteří je potřebují víc, než on? Proč se nedomluví s podobně myslícími lidmi a nepostaví společně domy pro bezdomovce? Proč nedaruje nějakou větší částku charitě?

Co se stane, když Hynkovi takový dotaz položíte? Nasere se! A začne na vás křičet. Hynek totiž nechce slyšet pravdu. Sám sobě lže – přesvědčil sám sebe, že je hrozně hodný, empatický a dobrosrdečný. Ale ve skutečnosti jsou mu ti chudí u prdele a seriály na Netflixu má radši. Evidentně má pro něj větší hodnotu trávit čas na Youtube, než obětovat svůj volný čas na nějakou reálnou pomoc třeba práci u armády spásy.

Aby si svou lenost a nezájem obhájil, používá tzv. “mentální gymnastiku”, kdy si prostě vymyslí hromadu pseudoargumentů, proč to dělat vlastně nemusí (“Ať se staraj jiní – boháči třeba!”) a proč je ok, když stráví den sledováním seriálů (“Stejně za to může kapitalismus! A já s tím nic nezmůžu!”).

Čeněk o sobě prohlašuje, že miluje zvířata a nesnáší jejich týrání. Takže když se ve zprávách objeví nějaký případ týrání zvířat, strašně se naštve a volá po drakonických trestech. Stejně tak neustále sdílí nějaké petice a různé zprávy na sociálních sítích. A píše k nim pohoršené komentáře.

Člověk by řekl, že je to takový malý bojovník za práva zvířat, ale ve skutečnosti pro záchranu zvířat dělá hovno. Cpe se masem, takže podporuje poptávku po produktech ze zvířat. Sice možná někdy píše na internet, že by chtěl zakázat kožešinový farmy, ale sám má kožený pásek a bundu. A navíc ještě používá produkty testované na zvířatech, ale bohužel o tom asi ani neví.

Když ho však někdo upozorní na to, že je pokrytecké nadávat na kožešinový farmy a používat emocionální argumenty typu “co kdyby to někdo udělal tobě, he?” a zároveň se denně cpát masem, opět aplikuje mentální gymnastiku (“Ale to je něco jinýho!”) a naštve se. Proč neinvestuje čas a nenastuduje si pořádně jak to kolem těch zvířat je, a pak neupraví svůj životní styl, aby kvůli němu zvířata trpěla co nejméně? To by neměl být problém, když mu na nich záleží. Obětovat nějaký jídlo nebo produkty – to přece zvládne… Přesto to neudělá a proč?

Protože mu ve skutečnosti jsou ty zvířata relativně u prdele. Svou pohodlnost a volný čas nechce pro ta zvířata obětovat. Radši stráví víkend hraním videoher, než aby třeba s Greenpeace někde pomáhal stavět zátarasy k silnicím na ochranu zvěře, co končí pod koly aut. Nebo aby pomáhal dostat labutě ze zamrzlého rybníku… Nebo vypomáhat v útulku či u veterináře. Či dokonce aby někde propagoval veganskou stravu, diskutovat s lidmi, rozdával letáky a tak dále. Nic z toho dělat nechce, protože má radši hraní videoher.

A pak je tu Leoš. Leoš je duchovní člověk. Zajímá se o Budhismus, východní kultury, nosí na krku pentagram, věří v anděly a posmrtný život. Také věří, že duše mrtvých jsou tu stále s námi a pozorují nás.

Leoš vypadá jako moudrý člověk, ale opět. Reálně moc duchovního nic nedělá. Nemedituje. Nechodí na jógu. Nikdy nečetl nic od starých filozofů jako je Marcus Aurelius. Jeho duchovno se omezuje jen na jeho přívěsek a blekotání o tom, jak věří v magii a reinkarnaci.

Ve skutečnosti není vůbec duchovní a sere na to. Navíc projevuje všechny ty věci, které duchovní moc nejsou – třeba zlobu, nenávist, občas lidem, který nemá rád, přeje neštěstí a tak dále.

Co by se stalo, kdyby si to Hynek, Čeněk a Leoš konečně přiznali?

Hynek: “Ve skutečnosti mi na chudých tolik nezáleží jak se snažím tvářit. Ve skutečnosti jsem líná nula, která tráví čas u televize.”

Čeněk: “Ve skutečnosti mi na zvířatech tolik nezáleží. Jasně, vyřvávat, že jsem pro zákaz kožichů je tak jediný, co dovedu, ale vzdát se dobrého jídla z masa se mi nechce. Ani nechci aktivně nic dělat. Jsem pohodlnej a línej. Zvířata kvůli mě denně umírají – kvůli mému jídlu, oblečení, produktům a dalším věcem.”

Leoš: “Ve skutečnosti o duchovnu vím celkem hovno a dělám se duchovní, protože si tak připadám lepší. Reálně ale hovno.”

Co by se stalo, kdyby si tuhle krutou pravdu přiznali?

Já vám řeknu, co se stalo mně, když jsem se rozhodl, že začnu být k sobě upřímný a nebudu dělat sám sebe ve svých očích lepším člověkem.

Já vám to řeknu klidně otevřeně. Mám radši svůj herní PC, než pomáhání chudým. Nechci ho prodat a dát peníze chudým. Jsem sobec a lakomec. Mám rád zvířata, ale jsem línej třeba studovat který zboží je testovaný na zvířatech nebo obětovat své víkendy jejich pomáhání. Zvířata kvůli mně trpí a umírají. A nemuselo by jich trpět a umírat tolik, kdybych nebyl taková líná mrdka.

Jsem zlý člověk? Někdy ano! Chovám se občas jako hajzl? No docela často. Jsem někdy egoistický a dětinský? No často. Lžu někdy sám sobě? Dost často. Jsem zbabělec udělat některé věci? No ano! Jsem někdy sobecký či sebestředný? Samozřejmě. Můžu za to, že jsem tlustej nebo že jsem si posral mnoho vztahů nebo že dělám dokola furt ty samé chyby znovu a znovu? Odpověď zní: Ano, z velké části je to jen moje chyba a nikoho jiného (ale trochu tam okolí hraje taky roli).

Přiznat si spoustu věcí je dobrý způsob, jak se stát silnějším člověkem.

Zpět k mým fiktivním postavám.

Kdyby si Hynek přiznal, že doopravdy na chudé lidi z vysoka akorát tak sere, tak se mu konečně uleví a přestane být tak nenávistný a zahořklý. A co se stane, když mu někdo řekne, že je sobec, co radši dá peníze za to, aby mohl v kině vidět nejnovější Avengers, než aby je dal chudé rodině, co nemá ani na jídlo? Prostě to uzná – nebude se vztekat a nebude nadávat, protože ví, že je to pravda.

Znát pravdu o sobě samém je super.

Zároveň zjistí, že má svobodu. Zjistí, že je pánem svého života. A zjistí, že klidně může začít pomáhat chudým. Může se vzdát filmů a seriálů a Apple krámů. A může vzít svůj čas a peníze, které ušetřil prodejem těchto věcí a dát je třeba na charitu.

Umět si přiznat pravdu znamená být také empatický. Pokud si Hynek přizná, že má radši svoje krámy, než pomáháním chudým, přestane soudit druhé. Přestane řvát “to je hrozný, že támhle ten boháč má tři Ferrari, zatímco jinde lidi nemají co jíst. Proč je neprodá a nedá je chudým?” a konečně mu dojde “Není rozdíl mezi tím, když boháč neprodá svoje Ferrari a já neprodám svůj iPhone. Sice se liší částka, ale princip nikoliv.”

Stejně jako “Proč bych soudil lidi, co se nechtějí vzdát kožichů? Já se nechci zase vzdát masa a produktů testovaných na zvířatech.”

Lidi si ale lžou neustále:

  • Nemůžu za to, že jsem tlustej. To ten cukr, co dávají do všeho. A ne, nemůžu dělat sporty, nemám na to čas, peníze, vybavení. Nemám správný boty na běhání. Kecy!
  • Ne, nemůžu přestat jíst maso nebo ho aspoň omezit, protože já to jinak neumím. Nemůžu za to. Kecy! Prostě si přiznej, že se ho nechceš vzdát. Pokud nechceš, tak ok… ale nekritizuj pak druhé, co se zase nechtějí vzdát svých věcí.
  • “Já na tohle nejsem dost chytrej/nemám na tohle bednu/na tohle nemám talent.” (ať už se jedná třeba o jazyky nebo hudební nástroje) – kecy v kleci. Nic jako talent na jazyky není. Někdo má na jazyky lepší vlohy, ale všichni musí makat, aby se ho naučili. “Nemám talent,” je eufemismus pro “mně se prostě nechce.”
  • “Já měl těžký dětství a proto jsem takový kokot.” – kecy, jsi kokot, protože ses rozhodl být kokot a můžeš s tím přestat třeba hned.
  • “Všichni lidi jsou sobci a záleží jim jen na sobě samých!” – jo aha, ale zrovna ty jsi výjimka, které záleží na všech ostatních a daroval jsi meloun na dětské onkologické centrum, co?
  • “Všechno je jen o penězích!” – takže ses jich vzdal a přestěhoval ses do kláštera?

Fakticky – jestli chcete změnit svět k lepšímu, je nutné nejdříve začít u sebe a přiznat si, kdo doopravdy jste.

5 Comments

  • kurwa says:

    Nic jako talent na jazyky není.
    Někdo má na jazyky lepší vlohy, ale všichni musí makat, aby se ho naučili.
    To je ale přesně to, co “mít talent” znamená, ne?

    „Já měl těžký dětství a proto jsem takový kokot.“ – kecy, jsi kokot, protože ses rozhodl být kokot a můžeš s tím přestat třeba hned.
    Já Ti nevím. Dětství (a zkušenosti a okolí obecně) člověka strašně formuje. Přestat dělat něco, co jsem odkoukal v dětství je o něco těžší než si říct, že mi ten zvyk už k ničemu není a že už s tím můžu přestat.
    Lidi nejsou uvnitř monolitický entity a různý myšlenkový procesy v nich zápasej o nadvládu.

    Samozřejmě, ostatní lidi k nám mají (a dle mého oprávněně) objektovej přístup, kdy je zajímá jen naše… veřejný rozhraní a metody (tj. co pro ně můžeme udělat) a naše vnitřní pochody jim jsou egál. Což je IMHO správně, nicméně je IMHO naivní tvářit se, že nic vnitřního neexistuje.

  • Matthias says:

    Tady jde o to, že třeba někdo mi říká opakovaně, jak chce umět cizí jazyk, ale nejde mu to, nemá na to mozek, nemá na to talent, nemá na to buňky atd.

    A tak se pak ptám “kolik hodin jsi nad tím strávil? Kolik lekcí sis udělat? Kolik hodin jsi studoval gramatiku?” a obvykle je to nula. “Já na to prostě nemám bednu!”

    Dětství mě zase sere v tom, že někteří se na něj pořád vymlouvaj. Třeba opět ta angličtina. Někdo opakuje, jak by to chtěl umět a řekneš mu “tak se začni učit” a oni hned “To se ti řekne! Tebe rodiče k angličtině vedli od mala, takže jsi měl náskok a starali se o tebe, platili ti to… já ne, já měl smůlu, take už je pozdě” (btw já se začal anglicky učit tak ve dvaceti).

  • Kurwa says:

    Fair enough. To je pak samozřejmě o něčem jiným.

    Sorry, mám občas pocit, že vytrhávám věty z kontextu a pak šťourám do nich, přestože to s celkovým sdělením nemá nic společnýho.

  • Ellie Parrish says:

    Já nemám problém o sobě říci že jsem sobec. Koneckonců to na diskusních fórech omílám furt a pak jsem ještě za větší krávu. Když jsou Vánoce, tak na zp vznikají různé diskuse o tom, co jsem komu koupili a jak to prožíváme – napsala jsem, že nijak. Napsala jsem, že ráda dostávám peníze, ráda žeru a užívám si volna – přesně takto jsem to napsala a nakonec jsem byla ještě na největší krávu, tak si vyber. Netajím se tím, že mi jde o sebe a své pohodlí, nelžu sobě ani okolí a ráda utrácím.

    Jinak duchovní svět. Mám to podobně jako asi ta fiktivní postava, ráda se zajímám čtu si, ale to je tak vše. Když se mě ale někdo zeptá, tak řeknu že nejsem v tom aktivní, ale pasivní, což je ta četba a dělání si názor na různé věci. Alespoň to zní líp, než všude říkat, viz v článku. A nebudu lhát, taky nadávám ať už se jedna o cokoli, to asi všichni.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *