Jak moc důležité je se k sobě chovat hezky?

Dnes bych chtěl mluvit o tom, jak se lidi k sobě chovají hnusně, a u toho se ještě malinko zamyslím nad tím, proč je důležitý opak – chovat se k sobě hezky.

Osobně si nemyslím, že je to úplně binární, tedy, že se buď chovám hnusně nebo hezky… Spíše je to škála, kdy 100% hezké chování znamená, že kamaráda obskakuju, udělám mu snídani do postele, sloužím mu atd. A pak 0 % hezké chování, kdy kamaráda na potkání sejmu kladivem do hlavy.

Obvykle je to ale něco mezi, kdy se k sobě chováme “normálně”, tj. vyloženě nejsme na sebe nějak přehnaně hnusní, ale ani se sebou nenecháme úplně vyjebávat a občas někoho s něčím pošleme do prdele.

Je mi skoro 30 a vždycky jsem to, že se k sobě lidi chovají víceméně hezky, nebo spíše “normálně” aspoň, když už né nijak sluníčkově, bral jako takový bonus, který není nutný. Ale když se tak zpětně podívám na svůj život, zjišťuju, že je to naopak docela důležité. Dokonce je to ve vztazích možná to nejdůležitější ze všeho.

Hodně lidí, se kterými jsem udržoval nějaký vztah, a který později zanikl, mnohdy zanikl proto, že jsme se k sobě nechovali moc hezky. Buď se ten druhý choval jako kokot, nebo jsem se jako kokot choval já. A vztahy, které dnes mám, a které jsou relativně funkční, jsou většinou s lidmi, co se v rámci možností dovedou chovat normálně.

Před lety jsem třeba měl jednoho kamaráda a byli jsme si blízcí. Denně jsme se bavili a bylo to fajn. Akorát on měl občas sklony k aroganci. Místo aby normálně řekl “nesouhlasím s tvým názorem” nebo aspoň “to, co říkáš je hloupost”, tak obvykle člověka vyloženě shodil “to je ale píčovina, meleš hovna!” a to se postupně začalo zhoršovat. Často také kritizoval odlišný vkus (“posloucháš hloupé komerční sračky”). No hele, ono se to dalo odpustit, protože já jsem taky v rámci možností arogantní dement, ale budiž… Co jsem ale také sdíleli byl humor. Přišlo nám oběma vtipný to samý, ale po čase se jeho humor začal trochu měnit a zároveň neměnit.

Prostě začal být trochu dospělejší. A sprostý a nechutný vtipy už ho přestaly bavit. Kdykoliv jsem tedy použil takový vtip, naprosto mě začal shazovat “A to mělo být jako vtipné?” nebo “Ha ha, moc vtipné.” [ironickým tónem] a já jsem pochopil, že už takový humor nemusí. Svým způsobem jsem to chápal, i když mi to mohl sdělit víc taktně. Na druhou stranu se choval i pokrytecky, protože pak sám takový humor sám projevoval nebo sdílel na sociálech videa typu Filthy Frank. Ta energie mezi námi vymizela a já ztratil úplně motivaci se s ním bavit.

Jednou jsem mu říkal “ty ses trochu změnil.” a on: “Zato ty ne. Ty furt plácáš ty stejný píčoviny!”

Když se na to dívám zpětně, chcíplo to prostě proto, že se choval jako kokot. Žádný jiný problém v tom vztahu nebyl. Jeho ochota ukázat druhému trochu respekt je prostě nulová. A jemu to tak zřejmě vyhovuje. Nikdy nedal najevo, že by to vnímal jako problém a chtěl to snad nějak měnit.

Mimochodem, mně osobně nepřipadá vtipných spoustu věcí, co říkají někteří moji kamarádi a známí, ale nikdy je kvůli tomu nejebu. Někdy se tomu i symbolicky zasměju, abych nezničil vtipnou atmosféru. Výjimka je, když mě s tím třeba začnou druzí otravovat. Tj. třeba mi někdo posílá nějaký typ vtipných videí, které mi vtipné nepřipadají. To ho pak upozorním, aby s tím přestal. A když nepřestane ani tak, začnu být pak už trochu protivnej…

A ještě jedna věc k přátelství. U blízkých přátel funguje něco jako vysoká míra cynismu. Tj. kamarádi si nadávají sprostě, přejí si smrt, shazují se, ale je to OK, protože to myslí ironicky, ze srandy, ne vážně. Já osobně oslovuju své blízké “ty kurvo” a při loučení jim říkám “už tě nikdy nechci vidět” apod. Tenhle jev dobře ilustruje tenhle obrázek:

Každopádně – to jsou kamarádský vztahy. Kamarády si vybíráme. A když to s některýma nefunguje, tak to holt chcípne.

Blbý je, když je to v rodině. Tam už si nemůžeme jen tak vybrat. Nevybíráme si rodiče, ani sourozence. Oni prostě jsou to, co jsou. Osobně moc nevycházím třeba se svým bratrem. Někdo by mohl říct “je smutné, když spolu sourozenci nemají dobrý vztahy”. Nedávno jsem se tak zamyslel – proč náš vztah nikdy nefungoval a nikdy jsme spolu nevycházeli? Odpověď je prostá – kvůli jeho chování.

On byl vždycky arogantní, snadno se naštve a začne křičet. Taky rád lidi shazuje. Často je nerespektuje. Bere si věci cizích lidí bez dovolení. Když ho někdo na jeho chyby upozorní, začne křičet a shazovat všechny kolem ještě víc.

Samozřejmě si teď říkáte “takže je chyba jen na jeho straně?” a odpověď zní ne. Já taky nemám zrovna moc dobrou povahu. Taky bývám arogantní, povýšený. Bohužel dnes vím, že to není dobrá věc. Vím, že jsou některé své vztahy zabil tím, že jsem se k některým lidem choval jako k odpadu. Byla to chyba.

V podstatě jsem pokrytec, protože píšu článek o tom, jak se k sobě máme chovat hezky, ale sám jsem někdy kokot. Popravdě já nechci lhát – nechci tu psát, že jsem hodný, vždy milý člověk. Jednoduše to není pravda. Má pointa ale platí – chovat se k druhým hnusně VŽDYCKY zkurví vztahy.

Každopádně zpět k rodině – můj brácha toho třeba pro mě docela dost udělal. Spoustu lidí toho pro mě dost udělalo. Tj. nějak mi pomohli, něco mi dali, něco pro mě obětovali. A já cítím upřímnou vděčnost. Stejně ale s lidmi, co toho pro mě hodně udělali nevycházím kvůli jejich povaze. Zvláštní co? Prostě mi připadne, že je důležitější, když se k vám někdo chová hezky, než když vám třeba daruje něco drahého či vám s něčím zásadně pomůže.

Poslední věc – mimo přátelské a rodinné vztahy… Je důležité se chovat hezky i k ostatním lidem?

Jak můžeme třeba vidět v internetových diskuzích, lidi se k sobě nechovají hezky. Málokdy vidíte něco jako “Drahý Pane, dovoluji si – při vší úctě k vám – nesouhlasit s vaším názorem. Rozumím, proč ho zastáváte a vím, že to myslíte dobře. Přesto byste mohl zvážit následující pohled z druhé strany…”, obvykle vidíte spíše něco jako “Ty vole. ty meleš úplná hovna. Jsi typický vypatlaný [zde si domyslete nějakou nálepku typu: levičák, pravičák, feministka, rasista atd.]. Idioti jako ty by se měli střílet.”

A tak dále. Základní otázka – myslíte si, že člověka přesvědčíte o svém opačném názoru, když mu sprostě vyndáte? Bude nad tím, co říkáte, přemýšlet a pokusí se to vidět z vašeho úhlu? Odpověď zní: Samozřejmě, že ne. Naopak – ještě víc se utvrdí v tom, že jeho názor je správný a vy jste jeho nepřítel.

Nejhorší je, že je to mnohdy naučené chování.

Já to pozoruju sám na sobě. Když chodím na různé diskuze, kde je úplně normální a naprostý standard si nadávat, rychle se to naučím taky. Je to návykové. Třeba komunita na webblogu D-Fens už si zvykla na jistou míru arogance. Když jsem tam dřív diskutoval, zcela automaticky už jsem začal reagovat stylem “Omg. To je zase píčovina. Co to meleš. Skoč z okna!” apod. A později jsem si uvědomil, jak mě to ovlivnilo, a jak jsem si zvykl, že je to normální chování. Že je normální projevovat nesouhlas takhle.

Začal jsem se schválně vyhýbat místům, kde si lidi nadávají do píč a do kurev a schválně naopak chodím na místa, kde se k sobě lidi chovají slušně. Ono jich moc není – obvykle spíše různé uzavřené Facebookové skupiny. A v těch to taky někdy dře.

Nicméně má to na mě velice pozitivní vliv. Všímám si, že už jsem se takovýho toho “jsi píča, protože máš jiný názor” celkem zbavil. Takže jak vidíte, je to prostě jen zvyk.

A mimo internet – v reálném světě – je to taky vlastně jen naučené chování.

No vážně! Myslím, že spoustu lidí si to osvojilo, protože to vidělo třeba u rodičů. Dítě vidí, že jeho maminka a tatínek si normálně nadávají kvůli všemu možnému i nemožnému. “Zase jsi neuklidila kuchyň. Ty jsi fakt k ničemu!”, “Ty jsi stejný idiot jako tvůj otec!”, “Musíš furt čumět na tu blbou televizu, krávo.”, “Mi polib prdel. Ty seš zase furt v hospodě.”

Pak to třeba vidí u učitelů. “Ty rosteš pro kriminál.”, “Hoši, přestaňte se vybavovat v hodině, nebo dostanete pár facek!”, “Ježiš, ten tvůj sešit, to je salátové vydání. Ty jsi prostě kazisvět! Co z tebe jednou bude?”, “Zase pětka. Ty jsi prostě línej.” atd. Člověk díky tomu postupně uvěří, že je úplně normální se takto k sobě chovat. Že je normální na sebe křičet. Že je normální se kritizovat a nadávat si.

A pak tu máme nekonečný koloběh hořkosti. Člověk snáší hnusné chování od šéfů a kolegů v práci. A pak je plný vzteku, takže si to vybíjí zase třeba na prodavačkách v obchodě apod. Někde tenhle koloběh ale musíme zastavit.

Takže tak to je – chovat se hnusně k druhým mi nikdy nic dobrého do života nepřineslo. Naopak, dost mi to vzalo. Jasně, nejde se vždy chovat hezky pořád. Každej se někdy nasere. Každý trpí alergii na určitý typ chování či určitý typ lidí. Nikdo není dokonalý. Přesto říkám – zkusme se k sobě chovat hezky. Ne kvůli druhým, ale kvůli nám samotným. Je to důležité.

2 Comments

  • Ellie Parrish says:

    Taky chodím na Zpovědnici a víš, co jsem si všimla? Když mi někdo v reálu sdělí jiný názor, než mám já, tak to tak ani neberu osobně a navíc se mě nesnaží přesvědčit o opaku, je to pouze výměna subjektivních názoru typu “co mi vyhovuje”, zatímco v diskusích už tě někdo se snaží přesvědčit v opak, jsem hodně arogantní na fórech a naprosto si to uvědomuju, taky jsem se nechala stáhnout, ale beru to tak, že mi na těch lidech nezáleží a internetový život je mi jedno, jsem tam sama za sebe a můžu kdykoliv odejít. V reálu je to už více o hubu a jak jsem psala, nezažila jsem, že bychom si navzájem něco vnucovali, to je ten podstatný rozdíl.

    Vždycky, když jsem tě na zp četla, tak jsem z tebe měla i strach, v duchu jsem si říkala, jaké by to bylo se s tebou kamarádit, hlavně kdyby někdo měl jiný politický názor než, ty. Chápu že tam je jiná komunita a jsou tam dementi, ale fakt, že díky tvému blogu jsem i poznala, že to asi taky bereš tak kde jsi. Ke svým fans se tady chováš slušně a umíš přijmout názor, na zp, kde je skvadra zase nikoho nešetříš – to mě mimochodem hodně imponuje, jen tak dál. A nikdy se mi nechtělo věřit, že bys každého v reálu poslal do píče, jako na Zpovědnici, to bych asi ani nevěřila.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *