Tereza Matoušková – Děti vánice [recenze a ták]

Existují velká fantasy díla, jako je Zaklínač nebo Píseň ledu a ohně… Není však na škodu se občas podívat mimo tato světově proslulá díla i na nějaká menší, od méně známých českých autorů. Místní spisovatelský underground, chcete-li. Je tu jedna taková česká fantasy autorka – Tereza Matoušková – též známá jako Temnářka – se kterou se tak trochu znám i osobně (i když jsme se dlouho neviděli). Každopádně Temnářka si vymyslela svět, který se jmenuje Podmoří. Historie tohoto světa by se dala shrnout jako “všichni spolu válčili, všichni se zmasakrovali a ze světa zbyl jen ohořelý škvarek. Zůstal jen jeden kontinent, který byl vcelku ještě použitelný. A tak ho bůh jménem Kerabrit schoval pod mořské dno. Vytvořil něco jako “vzduchovou bublinu” na dně a tam ten kontinent narval. A tenhle kontinent – Podmoří – si teď žije hezky na dně moře šťastným životem, svítí tam hezké mechanické sluníčko a vše je fajn… Wait, omyl. Je to ve skutečnosti dark fantasy, takže nechybí takové ty dark fantasy prvky typu: všichni spolu pořád válčí, všichni se mezi sebou pořád vraždí, sem tam někdo někoho znásilní a tak dále. Hlavní hrdinové jsou každopádně bohyně Zorena, její nevlastní syn Femoriam a kněz Atalan. Pak je tu ještě postava jménem Kardea. Její role je… popravdě nevím, nevzpomínám si a na stránkách podmori.cz nějak chybí. Jo a všichni umí kouzlit, kdyby něco. (Sorry, jestli jsem něco popletl). Na podmori.cz se každopádně ještě píše:
V Podmoří funguje pevný kastovní systém. Vrchní vládnoucí kastu tvoří zasvěcení, přímí služebnici bohů z Aze. Patří sem mágové starající se o pořádek a kněží pěstující vědu a kulturu. podmori.cz
Čili v Podmoří se veškeré obyvatelstvo dělí na dvě skupiny – lepšolidi a xindl. Inu, tak to chodí. Takže tolik asi k tomu, jak svět Podmoří vypadá. Asi jsem ho nepopsal úplně nejserióznějším způsobem, ale myslím, že to stačí jako okno do mysli běžného čtenáře, kterým já nepochybně jsem. Každopádně jak jsem se k Podmoří dostal? Nejdříve jsem se s ním setkal v románu Hladová přání. Jo, to už je fůra let.
Takhle vypadá obálka kdyby něco
Děj “Hladovek” (jak se jim později lidově začalo říkat mezi fanoušky Temnářky) se odehrává v klášteře jménem Tark Itlen (autorka každopádně ještě vynalezla přídavné jméno “tarkitlenský”). Čtenář se o světě Podmoří moc nedozví, když se děj smrskl jen na jeden klášter, ale je to dobře, protože se aspoň trochu zorientuje v postavách. Matně si vzpomínám, že hlavní hrdinkou byla holčička jménem Jukata, která našla v podzemních katakombách kláštera jakéhosi tvora, který vypadal jako podivný svítící motýl. A ten dovedl splnit jakékoliv přání, tedy když jste ho nechali, aby vám odsál pár kapek krve. Prostě takový omnipotentní parazit. Jak se tak stává, Jukatě to stouplo do hlavy a začala chtít víc a víc a to ji stálo víc a víc krve.
Obálka Hladová přání znázorňuje Jukatu a svítícího motýla. Nakladatelství Krigl každopádně vytisklo text bez odsazování odstavců, což byl celkem kentus. Není divu, že už u nich nic autorka nevydala 😀
Každopádně se mi “Hladovky” líbily, protože byly relativně docela dobře napsané a měly celkem chytlavý děj. Celé mi to také připadalo jako analogie k drogové závislosti. Jednou jsem se dokonce autorky zeptal, jestli to fakt tak je a ona to potvrdila, takže… drogy jsou špatné, áno? Podmoří edition. Později vyšel druhý román jménem Vílí kruhy, kde už jsme se mohli podívat mimo klášter Tark Itlen. Tentokrát se to odehrávalo na různých místech a byla tam hromada postav. A… možná bych si tenhle román měl přečíst ještě jednou, protože si z něj popravdě nic moc nepamatuji 🙁
Obálka Vílí kruhy – na obálce je vidět mechanické slunce, protože Podmoří je pod vodou a nemůžou tam mít standardní sluníčko. Dále jsou na obálce dvě postavy. Bohužel si teď z hlavy nevybavím, co to je za postavy, takže jim můžeme říkat třeba Jeníček a Mařenka.
Každopádně po Vílích kruzích vyšel třetí román, který nás zavede do světa Podmoří, a tentokrát jsou to “Děti vánice”. Navíc je to vůbec první kniha, kterou jsem si pořídil za bitcoin. Děj třetí knihy má poměrně prostou zápletku. Stalo se, že někde vybouchla magická továrna, což celá řada lidí zametla pod koberec a dělalo se, že se to nestalo. Ovšem, jak se později ukáže, v radiu výbuchu se všechny děti proměnily na krvežíznivá monstra. Prostě… takoví malí hajzlíci, znáte to. A když naše parta hlavních hrdinů dorazila do městečka jménem Zapadlý kout, aby tam opravili jeden nefunkční portál, tak během obhlídky narazí na pár těchto malých hajzlíků (kteří jsou potom nazýváni “pijavice”). A tak mágové musí tenhle mega průser vyřešit. Postupně se také ukáže, že tenhle ten magický virus – tenhle “Černobyl” – má jakousi vlastní inteligenci. Každopádně veškerá tvorba Temnářky měla v minulosti veliký problém a tím byla veliká nepřehlednost příběhu. Často jsem se ztrácel, nevěděl, kde se děj zrovna odehrává, co se tam vlastně děje a proč. Také jsem si pletl postavy, zapomínal je, nevěděl kdo je kdo. Druhý román byl možná o chlup lepší, ale stejně jsem občas vůbec nechápal “vo co go.” Jak je na tom třetí? Dám opět autorce roast za nepřehlednost? Popravdě, autorka se tentokrát výrazně zlepšila a už jsem se daleko víc chytal. Přesto to ale pořád není ještě dokonalé. Stále jsem se občas ztratil, stále jsem občas nechápal, co se tam děje a proč. Někdy mi to trvalo, než mi docvaklo, že tohle je vlastně flashback a odehrává se to v minulosti a tak dále.
Takhle nějak si představuju adaptaci černobylské havárie a la fantasy někým, koho inspirovali Neomillnerová a Sapkowski. Obsahově byla kniha přehlednější a učesanější než Vílí kruhy, ale ty retrospektivní nářky okolo zdravotního a duševního stavu hlavních postav mě už přestaly bavit. Posedlost postavami dost ubírá ději; všechny tři Tereziny knihy, které jsem četla, si umím představit jako delší povídky, a tím zkrácením bych o moc nepřišla. Celkově mám její povídky radši než tyhle delší práce. Jo, a smyšlená zvířata a rostliny bez slovníčku se taky dost míjejí účinkem. Pořád u mě ale boduje čtivostí a humorem. Náhodný názor na Děti vánice, který jsem našel na netu. Od Eslem.
Když to srovnám třeba s dílem “To” od Stephena Kinga (což je teda odvážné srovnání, ale dovolím si ho udělat), tak tam jsem vždycky naprosto chápal, co se tam děje a proč. A to i navzdory tomu, jak je ten román komplexní (odehrává se tam několik dějů v různých časových rovinách), navíc má přes tisíc stran. Oproti tomu daleko kratší knížka s daleko méně komplexnějším dějem jako jsou Děti vánice mě občas zmátla. A proč? Popravdě já to nevím. Nedokážu říct čím to je. Jakožto čtenář můžu jen konstatovat, že se mi to prostě stávalo.
Autorka vydala ještě Válku zrcadel, kterou se chystám číst. Nevím, jestli se dějově odehrává v Podmoří, ale whatever.
Co mi však vadilo ještě víc byli hlavní hrdinové a fakt, že se často chovali prostě jako úplné mačky. Neměl jsem nikoho z nich moc rád. Myslím, že to souvisí s faktem, že jsem anarchista, takže nesouhlasím s tím, že by někdo měl mít moc nad druhými. A hlavní hrdinové jsou mocnáři, kteří o všem rozhodují, takže jak to na mě musí působit, že? Pojďme se na to ale podívat trochu blíže. Jsou tu třeba scény, kdy naši hrdinové dorazili ve vesnice, aby zjistili, jaké škody napáchal magický virus po výbuchu továrny. Zorena nařídí, aby ihned prohledali všechny domy a našli všechny děti. Někteří lidé však své děti schovali, protože je nechtěli dát mágům. Mágové by si je odvedli do laboratoře a dělali na nich pokusy, takže je nutné je schovat. Dále je opakovaně zmíněné, jak jde z hrdinů strach. Jak se lidé bojí Atalana a nedovolí si mu ani lhát. Nebo jak se bojí Zoreny. Femoriam zastává názor, že “pokud chcete někoho zachránit, musíte mu občas amputovat nakaženou končetinu!” Prostě a jednoduše – hlavní hrdinové jsou vládci, ze kterých jde strach a všichni je musí poslouchat. Pro čtenáře je to ok, protože čtenář ten děj vidí jako celek, takže chápe, že vše se tam odehrává “pro vyšší dobro!” Popravdě, pro mě osobně je to tak trochu klišé. Já už jsem totiž četl spoustu příběhů, kde autor demonstroval to, že “svět není černobílý” a “občas je nutné dělat těžká pragmatická racionální rozhodnutí, která se z malé perspektivy mohou zdát krutá a zlá, ale z větší přinesou více dobra v budoucnu.” a tak dále. Dilemat typu “musíme zabít menší skupinu lidí nakaženou virem, abychom ochránili zbytek zdravé populace” už tu bylo mnoho. (Rád bych každopádně zdůraznil, že slovo “klišé” je v tomhle případě velmi subjektivní. Říkám “pro mě osobně” je to prostě ohrané téma. Vím, že hodně spisovatelů je hrozně salty, když se v jejich přítomnosti používá slovo “klišé”). V čem je přesně problém? V tom, že tenhle koncept vychází z představy, že lidé se dělí na dvě skupiny (kasty, chcete-li). První je elita a druhý je podřadný odpad. A tuhle představu můžeme vidět v každodenním životě. Jan Kraus nedávno třeba prohlásil: “EU často přináší skutečně nesnesitelná nebo absurdní rozhodnutí. Někdy i proto, že nejsme schopni posoudit jejich komplexní význam.” Přeloženo do češtiny: “Europoslanci jsou vlastně odborníci a experti, kteří mají schopnost vidět věci z větší perspektivy. Vidí to VYŠŠÍ DOBRO za vším a umí dělat ta správná racionální rozhodnutí. Zatímco my obyčejný lidský xindl máme omezenou perspektivu, proto nechápeme potřebnost a důležitost některých rozhodnutí a mohou se nám zdát absurdní.” Já jsem se však tohoto náboženství zbavil už před lety a nesdílím ho. Já si nemyslím, že politici a jejich patolízalové jsou nějací “experti”, kteří vidí toho víc, než já. Ve skutečnosti politik je stejně blbej člověk jako kdokoliv jinej. A ano, jejich rozhodnutí jsou opravdu většinou jen nepotřebný píčoviny. Zeman není žádný expert, Babiš není žádný expert, Junker není žádný expert. Bohužel tenhle omyl se promítá do příběhů často. Vemte si třeba běžný americký akční film. Hlavní hrdina, kterého hraje nějaký pohledný holywoodský herec, je třeba tajný agent, který bojuje s terorismem. A hle, tu má podezření, že nějaký člověk (říkejme mu třeba Honza) má nějakou tajnou informaci, která by mu mohla pomoct s pátráním po teroristech. Honza ji však nechce prozradit. A tak ho hlavní hrdina surově zmlátí do krve a Honza informaci prozradí. Pak má podezření, že se někde v nějakém domě schovávají teroristi. Bohužel ho nechtějí pustit dovnitř, tak vykopne dveře a všechny tam postřílí. Nebo někomu sebere auto, aby mohl pronásledovat ujíždějícího teroristy, vyhazovat do vzduchu helikoptéry a tak dále. Na takový věci se dobře kouká ve filmu, ale reálně jsou opravdu nechutné. Asi by se vám moc nelíbilo, kdyby vás někdo mohl mučit jen na základě podezření, že máte nějakou informaci o teroristech. Nebo vám vlíst do baráku na základě domněnky, že je doma schováváte… Říkáte si: “To je jen akční film. V reálu by si tohle policie dovolit nemohla!” ? Inu, skutečnost je taková, že policie má ve skutečnosti docela dost velké pravomoci, stejně jako třeba tajná služba. A věřte tomu nebo ne, občas u toho zařve pár nevinných lidí. A obvykle se to zamete pod koberec. A tím se oklikou dostáváme zpět k Podmoří. Podmoří je jako ten akční film. Vychází z předpokladu, že je ok, když hrdinové dělají zvrácené věci, pokud jsou přesvědčeni, že je dělají “pro vyšší dobro” a já říkám “není to tak! Nesouhlasím!” Autorka však hrdiny někdy vykresluje jako běžné lidi, co mají běžné problémy, řeší vztahy, dělají chyby, vyrovnávají se s vnitřními démony. Autorka si zřejmě myslela, že s postavami budu víc sympatizovat, když mi ukáže jejich lidskou zranitelnou část. Popravdě ano, já s nimi sympatizuji jako s lidmi, ale pořád jim nefandím jakožto vládcům 😀 Poslední věc, kterou bych vytkl – humor a “dark” a sex věci. Obojí působí trochu křečovitě. Skoro to vypadá jako kdyby to autorka psala, a pak si řekla “sakra, už tu dlouho nebyl humor, tak se nacpu nějaký vtip” nebo “už tu dlouho nebyla nějaká dark věc, takže sem nacpu nějaký popis kaluže krve a střev a výkalů” a do třetice “už tu dlouho nebylo nic sexuálního, takže sem dám sexuální dvojsmysl, třeba jak jedna postava druhé říká, že chce ukolébavku, což je šifra pro kundolíz”. Neříkám, že to tak je, ale mnohdy to působilo na mě tak. Co říct závěrem? Celá recenze vypadá trochu jako hate a roast. Zmínil jsem věci, které se mi na díle nelíbily – co ale opak. Co se mi líbilo? Popravdě já to nedovedu popsat. Nedovedu říct, co se mi na Dětech vánice líbí. Možná ani nic, když mě nic nenapadá. Ale… něco se mi líbit MUSELO, když celý román udržel mou pozornost od začátku až do konce, donutil mě často přemýšlet nad různými věci, vyvolával ve mně řadu různých emocí. Takže… snad jsem případného čtenáře téhle recenze zaujal dostatečně, aby se stal čtenářem Podmoří. A pokud tohle čte autorka, tak jen doufám, že si z toho něco málo odnesla. Celý je to vlastně jen můj názor na to, jak dílo Podmoří jakožto čtenář a milovník dobrých příběhů vnímám. Takže tak!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *