Končím se psaním (?!)

Heh, myslím se psaním prózy, fikce, povídek, románů a novel (či jiného umění) – nemyslím tím článků pro svůj blog jako je tenhle, nebo textů co píšu pro své další blogy. Nebo to, co občas píšu pro Leebighův blog. Nebo to, co píšu pro Mises.cz, Stoky nebo Svobodu učení. Mám na mysli hlavně psaní příběhů…

Ale začnu od začátku…

Začínal jsem na fanfikcích. Co to přesně je? Fanfikce je povídka, kde si autor půjčí postavy z jiného literárního díla (nebo třeba z filmu/seriálu… nebo klidně může do příběhu jako postavy dát členy své oblíbené hudební kapely… vše se počítá jako fanfikce).

Já jsem před lety narazil na stránku, kde byly fanfikce o finské poprockové kapele The Rasmus. Fanoušci této kapely se dělily na dvě skupiny. Lidi, kteří ji poslouchali, protože se jim líbila hudba. A pak třináctileté slečny, které vlhly ze zpěváka, protože zpěvák je hezkej. Já jsem byl zvláštní druh fanouška, protože se mi líbila jak jejich hudba, tak jsem je zároveň chtěl všechny ojet, ale to je teď vedlejší.

Každopádně jsem našel jednu fanfikci a zpěvák z té kapely (který se jmenuje Lauri Ylönen) byl do příběhu zasazen jakožto hlavní hrdina. A tahle fanfikce byla překvapivě docela dobrá, protože to ve skutečnosti byla detektivka, kdy se Lauri snažil rozlousknout případ sériových vražd. Mně to přišlo natolik zajímavý, že jsem taky začal psát vlastní The Rasmus fikce a obvykle do toho zakomponovával svůj pošahaný prasácký humor, který připadá vtipný jen mně. Zde je třeba malý úryvek z jedné mé první fanfikce (gramatické chyby zachovány):

Kusty si lehnul na postel..ležel ani ne 10 vteřin a pak si ihned stoupnul a došel ke mě protože mu ještě něco chybělo ke štěstí!
“Vyhoň mě ho!!” zakřičel!
“C–coc—co ?” zakoktal jsem!
Dal mi facku a zaječel znova: “Vyhoň mě ho!!”
“Ehm ? Jako…..jakože…. jako že ti mám…. sahat na …pytel ?” koktal jsme dál!
“Dělej ty čubko! Vyhoň mi ho!” rozkázal tak tvrdě že by ho poslechnul snad i Jan Železný!
“No počky…já ..přece….nebudu….no….sahat … na …. tvůj…ehm….pták!” lezlo ze mě jako z chlupatýho podpaží!
“Na to jsme se neptal pičo! Okamžitě mi ho vyhoň!” trval pořad na svím!
“Nemůžu mít u toho rukavici ?” zeptal jsem se nevině.
“Ne! Chcu aby mě ho držela něžná ručička!” řel Kusty čímž mi dal najevo že mi bude asi smrdět ruka spocená od finskýho postříkanýho žaluda.
“Tak jo..ale ať je to rychle ok ?” řekl jsme mu!
“Mám to rád dvakrát za sebou ale na podruhý to trvá…chápeš ?”
“Sakra! Tak to jsem v prdeli!” přiznal jsem a začal mu honit kára!
“Jo Laurisku ty umíš být něžný!” komentoval to Kusty!

Ukázka z povídky “Lauri ve vězení”, napsáno asi před patnácti lety…

Časem mě to psaní začalo bavit víc a víc. A kromě úplně nesmyslných fanfikcí jsem pak psal i jiné věci. Věci, kde byly už mé vlastní postavy. A sem tam jsem napsal i něco vážnějšího, hlubšího… (ne ale moc často).

A taky jsem začal věřit takovým těm nesmyslům jakože se stanu spisovatelem a občas jsem měl (masturbační) fantazie jak vidím v knihkupectvích svoje knihy hned vedle Chucka Palahniuka.

Sem tam jsem začal svoje věci dávat na internet na různé literární servery (na těch je obvykle mrtvo a nikdo to tam nečte), na svůj blog a všude možně. Vedlo to k tomu, že se ke mně začala dostávat zpětná vazba a ta byla víceméně negativní. Podle všech feedbacků jsou moje povídky sračky. A tehdy mě to sralo, protože jsem byl přesvědčen, že moje literární pokusy jdou dobrý, ba přímo geniální. A oni tomu jen nerozumí a jsou to píče.

Bohužel po čase, když jsem začal literárnímu umění rozumět trochu víc, jsem pochopil, že měli pravdu. Moje první výplody jsou opravdu sračky. A je to ok, protože první literární pokusy kohokoliv jsou sračky. I těch nejlepších spisovatelů.

Druhá věc – to, že jsem byl aktivní online vedlo k tomu, že jsem poznal další lidi, kteří byli literárně aktivní. A tak jsem najednou měl spoustu literárních přátel, se kterými jsme sdíleli různé věci na sociálních sítích, scházeli se dokonce osobně v čajovnách a diskutovali literární umění. Řešili se povídky, postavy, zápletky, děje a tady tyhle kokotiny.

Jak ukeuje komix od Mr. Lovenstein, takhle to někdy v životě chodí
Jak ukazuje komix od Mr Loveinstein, člověk je občas líná mrdka

Jak šel čas, naše cesty se rozešly. A proč? Protože jsem nikdy neměl pocit, že mezi ně patřím. Oni totiž psaním ŽIJÍ. Oni dovedou psaní řešit celé dny. Oni neustále píší povídky/novely/básně. A když zrovna nepíší fikci, tak píší na svůj blog. A obsah jejich blogu se také týká jen psaní (“jak napsat zajímavou postavu”, “jakým obratům se v próze vyhnout”, “jak vymyslet originální zápletku” a tak dále). Psaní, psaní a psaní… Mně moc nebavilo se psaním zabývat. Jakože jo, já mám rád dobré příběhy a rád je rozpitvávám, ale přesto… mně baví i jiný věci.

Kdybyste takovýho spisovatele, co je do psaní těžce zažranej, potkali na ulici a se slovy “Čau, jak se máš?” jste zahájili konverzaci, nejspíše by odpověděl:

“No dneska jsem napsal kapitolu do svého románu! Bylo to celých 12 028 354 843 znaků (bez mezer). Můj román je ve skutečnosti osmdesáté čtvrté pokračování ságy Boj Temného Meče z Říše Aväntalis. Je o tom jak, hlavní hrdina Mórän musí najít kouzelný meč jménem XÜRÖÉVE a s ním zničit zlého mága jménem ZAÖRVÄÜZ a tak dále. Jestli chceš, můžu ti ukázat rodokmen mého hlavního hrdiny, který vysvětluje jeho předky tisíc let zpátky… vidíš, mám reálie svého fantasy světa opravdu promyslené! Taky mám mapu svého světa a nechal jsem si ji 120x vytisknout.”

#killMePlease

Nicméně… Někteří z nich začali být úspěšní. Někdo vydal knihu a docela se prodávala. Někdo poslal něco do literární soutěže a vyhrál. Někteří mají autorská čtení v knihovnách. Vystupují na akcích. A tak dále. Prostě se jim daří.

Asi za pět minut mi do pusy tekla preejakulační tekutina. Nebyla tak slaná, jako ta moje (ano, jednou jsem to zkusil ochutnat. Vadí to někomu?), zato více lepkavá. Maxy funěl, mručel a zdálo se, že se blíží ke konci. Měl jsem pravdu, protože mi do pusy vytrysklo něco teplého. Maxy nejdříve zavrčel a po té zakřičel, když ze sebe vystřelil poslední várku genetických informací. Měl jsem toho plnou pusu a naráz jsem to všechno polkl. Maxy konečně povolil sevření a tak jsem se postavil před něj. Seděl na lavici a tiše mě pozoroval.

Ukázka z povídky “Můj spolubydlící je králík”

Já jsem mimochodem byl na literární akci (naštěstí jen jednou) – v Praze na veletrhu “Svět knihy” jsem vystupoval s dalšími třemi spisovateli, protože se moje jedna povídka dostala do nějakýho sborníku. Takže mě moje psaní dostalo až takhle “daleko”. Ale byla to chyba, protože to byl hroznej cringe a cokoliv jsem řekl bylo trapný a vůbec. Jsem moc introvertní, takže mi nedělalo dobře, že sedím v hale, která je plná lidí a oni na mě koukají a já jim musím do mikrofonu něco říct. Několikrát jsem nevěděl ani co mám říct… Takže nastalo akward ticho. Ééé, ne, akce nejsou pro mě.

Vraťme se ale k úspěchům těch druhých… takže někteří vydávají knihy, někteří vyhrávají literární soutěže… A víte co? Oni si to zaslouží, protože tomu psaní věnují fakt všechen čas. A dodržují tvrdou psací disciplínu, kdy mají vyhrazený čas, který si sednou a píšou. Nebo kdy editují, česají kostrbaté věty, vyhazují zbytečný balast etc.

Dělal jsem tohle já? Ne! Já jsem psal velice nahodile… Tj. třeba měsíce jsem na nic nesáhl. Pak jsem dostal nápad, něco jsem sesmolil a bylo to. Pak jsem další měsíce opět nenapsal nic.

Víte co? Mě to ani po čase nebavilo. Psaní různých úvah na svůj blog… to mi šlo, to mě bavilo (a stále baví). To jsem měl najednou otevřený textový editor a už jsem psal, aniž bych si to uvědomil. Byla to automatika. Člověk dělá automaticky věci, které ho baví a přitahují. Automaticky si sedne k PC a už hraje nějakou videohru, protože ho baví. Automaticky bere do ruky kytaru, protože ho baví hrát. A já automaticky už zase něco psal. Tenhle článek, co právě čtete, taky začal spontánně. O tématu jsem přemýšlel už dřív, ale teď jsem dostal chuť otevřít Simplenote a začít tohle psát.

Když k němu vtrhli, zaskočil je terorizující puch rozkládajících se zdechlin. Některým to vehnalo slzy do očí, jiní vyvrhli oběd. A to byl jen začátek. Byl potřeba tým specialistů v plynových maskách a modrých pláštěnkách.

Nejeden policista se psychicky zhroutil z toho, co všechno bylo možné spatřit v chatce nekrofila Eduarda Skřivánka. Jedna mladá policistka se dokonce svalila na zem a rozbrečela se.

Mrtvoly nabourané jako prasata v masně visely na hácích. Kusy masa a krvavé louže byly všude po zemi. Ve vaně se v hnědé vodě rozkládala týden stará mrtvola ženy. Ve sklepě byly dva sudy plné různých částí lidského těla, z nichž soudní patologové poskládali asi tři lidi. Kousek dál stály dvě zrezivělé ledničky značky Calex. Obě plné hmyzu a lidských hlav zabalených v igelitových taškách z Tesca. A v kuchyni na stole bylo osm zavařovacích sklenic plné prstů, uší, kostí, zubů a očí.

Ukázka z románu Barter

Ale co se týče fikce, prózy, příběhů… To se takto automaticky prostě neděje. Naopak, k tomu se často musím nutit. Musím se přemlouvat abych začal. A někdy dostanu nápad a říkám si “Matthiasi, notak, ten nápad je dobrej. Sedni, kurva a napiš ho.” A tak se násilím donutím k tomu, abych si sedl a sepsal to.

A najednou mě to nebaví. Nevím, co napsat. Mám blok. Zkouším něco datlovat ale každá věta se táhne jako sopel a dostávám to ze sebe jako z chlupatý řitě. A když takto sesmolím první kapitolu. A následně ji po sobě čtu, zjisťuju, že je to sračkoidní kopa hoven, který rovnou můžu smazat (slušně řečeno: prostě se mi to nelíbí. Nejsem s tím spokojený ani když zavřu všechny oči). A tak to vzdám a nechám to být.

Momentálně mám rozepsáno strašně moc románů a povídek… A nic z toho se nehejbá, protože se mi nechce. Protože nevím, jak na to. Protože neumím psát. Protože mě to nebaví. To nadšení, co jsem měl deset let zpátky mě úplně opustilo. Nebaví mě psát vážný věci. Nebaví mě psát ani vtipný věci. Nebaví mě psát ani už prasečiny.

Ve skutečnosti mám ke spisovatelům obdiv, protože psaní je těžká práce. Nechápu, jak GRRM je schopný psát ty svoje Písně ledu a ohně třeba. I daleko jednoduší příběh, než je tohle, je těžký vymyslet.

Zápletka je ve skutečnosti jednoduchá věc. Nápad na originální a zajímavou zápletku má sem tam každý. Ale mnohem těžší je vymyslet, jak ten příběh uzavřít, aby dával smysl a měl nějakou pointu. Většina nápadů na zakončení děje je pitomá. A přitom konec je nejdůležitější, protože to je to, co zanechá dojem z příběhu. To je to, co v člověku zůstane, když povídku/román dočte. Není divu, že většina filmů a seriálů má dobrou zápletku ale úplně debilní konec (namátkou seriál Dexter má zajímavou zápletku – sériový vrah, co dělá u policie a vraždí jen ty špatný lidi. Ale konec osmé řady byl úplně debilní. Další takový seriál je třeba Fringe. Hra o trůny taky bude stát za nic – mark my words).

Někdy vymyslíte nějaký příběh a nosíte si ho jen tak v hlavě a po pár dnech vám dojde, jak debilní je a kolik je v něm logických trhlin, se kterými si neumíte poradit.

Prostě závěr je, že bych se měl na psaní vysrat. Ono to zní trochu jako škoda, protože mám rozepsáno hodně věcí a některé nápady jsou docela fajn, ale prostě… mě to nebaví tak, jak jsem si myslel, že mě to baví. A nechci se do toho nutit.

Najednou mi došlo, že jsem otevřel dveře po pekla. Jeho pokoj, sodoma gomora, temnota, bolest, antikrist na pohovce, sedm smrtelných hříchů na štětinách koberce. Krvavé akvárium s ďábelskými rybičkami. Místo tak zkažené a temné, až mě pohltilo. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, šest, šest. Objevil se přede mnou, chytl mě za ruku a silou mě hodil na postel. Teď budu znásilněn, řekl jsem si po zhodnocení situace. Skočil na mě. Já ležím na zádech, on s roztaženýma nohama na mě a kouká mi do očí. Odkud ho znám? Aha! Marilyn Manson – kontroverzní hudebník, štěněcí prznitel, pán orgasmů, vládce bestiální soulože. Jemně hladí moji tvář a pak mě políbil. Jen dotek jeho rtů vystřelil několik elektrických výbojů. Pak mi do pusy vjel jeho jazyk. Snažil jsem se o tom moc nepřemýšlet, ale nešlo to, jeho jazyk se třel o můj a mě z toho tvrdl čurák. Ještě včera jsem klátil jednu kurvu v baru na hajzlu a dneska pochybuju o svý orientaci. Možná spadám do kategorie úchyláků, kterým tvrdne ze všeho. Z lidí, zvířat, živých i mrtvých. Co zítra? Ošoustám výfuk vod auta?

Ukázka z povídky “Ošukal mě Marilyn Manson”

(Fakt, ty vole, proč píšu takový prasečiny lol)

(Mimochodem, když jsem studoval na průmyslovce, jeden můj spolužák tuhle povídku našel, vytáhl před třídou mobil a začal to číst… to byly exploze smíchu).

A poslední věc – stejně je to demotivující už v tom ohledu, že to stejně nikdo nečte 😀 Dejme tomu, že mě někdy chytne múza a něco opravdu napíšu. Třeba rok zpátky mě popadla psavá a sepsal jsem povídku “Já jsem liška” a překvapivě jsem s ní byl i docela spokojenej. Dal jsem ji na sociální sítě a… nic. Žádná reakce, nikdo to nečetl. Později, když jsem věděl, že prostě nikdo nic, jsem začal dělat přesně tu věc, kterou dělám nerad – začal jsem škemrat o pozornost. Tj. ptal jsem se každýho zvlášť, jestli si to nepřečte.

A teď jsou tu ty různý výmluvy. “Já teď nemám čas… přečtu to pak.” nebo “To je celých pět stran dlouhý?! To je hrozně moc textu! To nedávám!” apod. A pak si to nakonec někdo přečte a rozhovor vypadá takhle:

Čtenář: Tak dočteno.
Já: A?
Čtenář: Dobrý.
Já: Dobrý? A dál? Líbilo se ti to?
Čtenář: Hm, ušlo to.
Já: Okay.

Co k tomu dodat?

Otázkou tedy je, co s tím? Mám prostě smazat všechny rozepsaný věci. I ty, kde mám napsáno desítky stran. A zapomenout, že jsem je kdy psal? Mám aspoň upravit a učesat ty věci, co jsem doposud napsal a udělat z nich nějakou sbírku? Mám snad vzít tuhu z propisky a narvat si ji do močové trubice za účelem sexuálního uspokojení?

Ale vážně, když to vezmu kolem a kolem, skončil jsem už dávno.

Co myslíte?

1 Comment

  • MHB says:

    Tuha z propisky bude po deklarovaném použití ještě funkční, takže proč ne, můžeš s ní psát literární díla i nákupní seznamy.
    Rozepsaný věci bych archivovala. Možná to dopíšeš, a pokud ne, bude zajímavé se na to třeba za deset let mrknout z hlediska osobnostního rozvoje.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *