„Máte poslední šanci si rozmyslet, o čem se vám bude zdát“

Začalo to tak, že mě něco tlačilo v tříslech. Jako by tam něco tam dole bylo a občas se to ozvalo. A začalo to být někdy divnější, výraznější a postupně bolestivější. A tak jsem se optal kamaráda, co je urolog, co by to mohlo být a on podotkl, že to je nejspíše kýla.

A měl pravdu, protože to pak potvrdil ultrazvuk. Podle zprávy jsem měl v sobě kýlní vak o velikosti 7 cm. Whoa!

Což mě vrací zpátky do minulosti – do mého dětství, kdy mě často bolelo… no… tam dole. A pak to přestalo, jenže doktoři řekli, že se to může vrátit. A vrátilo… o dvacet (a více) let později.

První co napadlo bylo to, že je to z posilovny, ze zvedání těžkých věcí a tak dále. Aby člověk měl kýlu, musí mít pro to vrozené určité dispozice jako je “slabší” břišní stěna.

Každopádně běžná představa, že zvedání těžkých předmětů způsobuje kýlu není sice úplnej bullshit, ale obecně kýla vzniká spíše častým zvyšováním tlaku v břiše. A tlak v břiše zvyšují i poměrně běžné věcí – kýchání, kašlání, škytání, smích, krkání a takový ty záchodový věci. U zvedání těžkých věcí člověk ne vždy zapojuje břišní svaly.

Příčina však není tak důležitá jako spíše otázka: co s tím?

Jediný způsob, jak se toho zbavit byla operace. Mimochodem, říkal jsem, že nemám rád nemocnice? Že ne? Tak jo, nemám rád nemocnice, takže jsem z toho nebyl nadšenej. A chvíli jsem dokonce uvažoval, že si provedu plastiku tříselné kýly sám doma – vykosťovacím nožem.

Nakonec jsem zagooglil a zjistil, že vojenská nemonice v Brně patří ke “třetí nejlepší nemocnici v ČR” dle nějakých různých anket. Navíc je tam prý příjemný personál.

A tak jsem se vydal do téhle nemocnice na vyšetření. Nejdříve jsem několikrát bloudil v areálu a několikrát došel úplně do prdele a nasral pár sester. Naštěstí se mi nakonec podařilo chirurgickou ambulaci najít.

Tam jsem čekal (půl dne) a nakonec se dostal do ordinace.

“Tak mi tu kýlu ukažte!” pravil pan doktor v ordinaci a začal mi osahával intimní místa. Pak vyzval nějakou studentku medicíny co stále poblíž “takhle vypadá tříselná kýla, pojďte si sáhnout” a ona přistoupila a začala mě také velice zaujatě osahávat v rozkroku. Po chvíli ještě zavolal dalšího studenta, aby si dobře prohlédl a osahal můj rozkrok.

No, principiélně mi to nevadí, protože stejně často posílám lidem náhodně svoje dickpics.

Horší bylo, že to docela bolelo 😀

A nakonec bylo stanoveno datum kuchu. A tak jsem v den D nastoupil do vojenské nemocnice (mimochodem, má pojišťovna je taky vojenská – jsem úplně voják :D).

První den byl fajn – sestry příjemný. Docela jsem se tam zabydlel. Přečetl jsem knihu “Dexter je mrtvý”, rozehrál jsem sérii adventur Polda na mobilu (všechny díly vyšly na Android) a jídlo bylo na nemocnici překvapivě taky celkem poživatelný.

Ale operace jsem se bál.

Tohle je zajímavá věc mimochodem – na Youtube je spoustu užitečných videí, kde různí youtubeři mluví o svých zkušenosti s operacemi a já jich pár shlédl a musím říct… některé obsahují fakt dobré rady a tipy. V tomhle ohledu musím říct, že nesouhlasím s všeobecným názorem, že Youtube scéna je čirá žumpa.

Každopádně v jendom videu zazněl tip – s nikým vaši hospitalizaci neřešte. A víte co? Je to pravda. Hodně lidí kolem mě neustále hysterčilo. Někteří si dělali legraci, že umřu při operaci. Byly tu takový ty narážky jako “užij si dnešní den, třeba je poslední”… jiní nevtipkovali, ale měli reálné obavy, že můžu při operaci zemřít a dávali mi to najevo.

Já pro to mám pochopení – řezat do někoho je riziková věc, takže se každý pochopitelně bojí, že to nemusí dobře dopadnout. Na druhou stranu věřím, že šance na smrt při operaci je zhruba stejně velká jako to, že mě cestou do práce přejede kombajn.

Ale plno lidí to chce furt řešit, plno z nich straší hororovýma příběhama (i já budu – wait for it) a celkově je lepší, když člověk jde na operaci s čistou hlavou. Takže…. nebavte se s lidma o vaší operaci. Negooglete si o tom. Serte na to a dejte tomu volný průběh 😀

Každopádně má operace přišla překvapivě brzy. Hned druhý den ráno si pro mě přišli a vezli mě. Víte, jak to bývá v těch filmech, kdy člověk leží na vozíku a jede po chodbě a sleduje strop. Tak přesně taková scéna se odehrávala.

Pak přišla ta hrozná část – kanyla. To je taková ta jehla, co vám nervou do žíly a na druhým konci má plastovou hubici, na kterou se přidělávají kapačky. Jo, tak přesně tuhle děvku nemám rád. Obecně – nemám rád jehly. Jenom ty tetovací jsou ok…

Každopádně na třetí pokus šla ta věc do mě – aby ve mně zůstala několik dalších dní.

A pak už jsem šel na sál. Tam už si pamatuju jen šestiúhelníkový světla, a sestru, která se mě ptá, jestli se mi leží pohodlně (což byla celkem irelevantní otázka vzhledem k tomu, že mě chystali deaktivovat). A pak přišel ten okamžik uspání.

Ten okamžik, na který jsem byl zvědavý jaký bude. Můj fitness trenér mi říkal, že počítají de deseti a během těchto deseti sekund člověk usne. A taky mi říkal, že on usnul hrozně rychle – už během jedna – když byl na operaci s kolenem (upadl, když si házel s frisbee).

No vida, já jsem byl dokonce ještě rychlejší. Já si pamatuju, jak doktorka řekla: „Máte poslední šanci si rozmyslet, o čem se vám bude zdát“ a v době, kdy se ke mně blížila dýchací maska jsem zřejmě už upadl do spánku, protože si dál nic nepamatuju.

Mimochodem, rozmyslel jsem si, že se mi bude zdát o mých domácích mazlíčích, jak jse s nima a ták. Bohužel se mi nezdálo… vůbec nic.

Probudil jsem se na vozíku, jak mě vezli do pokoje a cítil jsem hroznou bolest “tam dole”, což se dalo čekat. Samozřejmě, že místo, do kterýho mi řezali bude bolet, s tím jsem počítal. Ale teda bylo to ještě horší, než jsem čekal. Ok, už jsme u toho strašení.

Taky jsem čekal, že druhý den už budu normálně čiperný zmrd jako vždycky, ale ve skutečnosti teď – o tři dny později, co už jsem doma – to furt bolí tak, že chodím po čtyřech.

Podle mého fitness náramku se ani to, co dělám, nepočítá jako kroky (ukazovalo mi to nulu i po tom, co jsem se dobehlal pomalu na záchod).

Hlavně, že Arya v Game of Thrones dovedla dělat další den parkour po tom, co ji Waif pobodala. Hah, to je ale realistickej seriál?

První den po opraci jsem byl ležák a dostával jsem injekce na ředění krve. Vždy to probíhalo stylem:

“Pane Matthias, dám vám injekci do břicha.”
“Lol wut… nemůže to bejt prostě normálně do ramene?”
“Ale může.” (píchá mi to do ramene a odchází).

Úplně nejhorší byla ale poslední noc. Poslední noc jsem nemohl spát, všechno mě bolelo a každá poloha mi přišla nepohodlná. Ať jsem si lehl jakkoliv, za pět vteřin mě ta poloha začla strašně srát a musel jsem ji změnit. Vrtěl jsem se tam a tam… kolegové mě museli nenávidět.

Koukal jsem na hodinky a čas neběžel. Vždycky mi přišlo, že uběhlo sto let, ale ve skutečnosti uběhla jen minuta. Když přišla sestra, požádal jsem jí o prášek na spaní (původně jsem chtěl ránu palicí, ale to by mi asi nevyhověla). Prášek na spaní každopádně vůbec nepomohl.

Poprvé v životě jsem pocítil velké pochopení pro lidi, kteří trpí insomnii (nespavostí), je to peklo. Nedivím se, že Michael Jackson spolykal tolik prášků na spaní, až ho to zabilo.

Ale fakt, hrůza a děs. V tu chvíli jsem dokone litoval, že jsem neumřel po operaci… Nakonec jsem to nevydržel, vydrápal se na okraj postele a vydal se na chodbu. Sedl jsem si do jídelny. Bylo tři ráno…

Tak jsem tam tak seděl a učil se v Duolingu španělsky. Čekal jsem, že se objeví sestra a seřve mě, zmlátí mě, nechá mě zbičovat, připoutá popruhama k posteli a provede kastraci. Naštěstí se nic takového nestalo. Takže někdy v pět ráno po hromadě lekcí jsem se vrátil do postele a nakonec jsem usnul asi v šest. Ale to už tam vběhla sestra a začala nám dávat ranní léky apod.

Uf… no, nemocnice není nikdy hezký zážitek. Nikdy.

Nicméně – kdybych měl srovnat vojenskou nemocnici v Brně s úrazovkou Ponávka, tak byla vojenská restaurace jako pěti hvězdičkový hotel. (s dalšími nemocnicemi zkušenost nemám). Musím uznat, že sestry byly opravdu milé, pracovité, ochotné a obecně doporučuju.

Pozitivní také je, že jsem na tom byl vlastně nejlépe. Ostatní pacienti na pokoji prožívali čirá muka. Byl tam pán, co trpěl zánětem střev a evidentně to ho hodně bolelo. V noci tam také přivezli chlápka se slepákem. Jen ho přivezli, hned ho vzali na akutní operaci a zpátky ho dovezli cca za 6 hodin a doktor ho pak pozdravil větou “Vy jste nám ale dal zabrat!” Nezáviděl jsem kolegům jejich problémy.

Nicméně doufám, že se do nemocnice nepodívám dalších sto let. Dalších sto let nechci spát v nemocniční posteli. A mít v sobě kanylu. A díru v tříslech. A nechci dostávat vývar z masa jako “vegetariánské jídlo”. Fuck it… Zdraví, jo zdraví… to je kurva důležitý.

Tak snad jste si z článku něco odnesli.

3 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *