Pokud se se mnou chcete hádat, dělejte to férově…

Mezi přáteli mám pověst hádavého člověka. Dovolím si tvrdit, že neprávem, protože to obvykle nejsem já, kdo hádky vyvolává. Mně dokonce hádky nenaplňují, nebaví, psychicky spíše vysávají a vůbec… Tohle je důvod, proč si píšu blog(y), protože než abych se hádal, prostě svůj názor podrobně rozepíšu na blogu a dotyční si to můžou přečíst a buď si z toho něco odnést, nebo ne.

Jsou to obvykle ale druzí, kdo za mnou přijdou s nějakým názorem a začnou ho do mě hustit, očekávají schválení z mé strany a já jim akorát řeknu, že je to kravina. A hle, už se hádáme, ale… Sorry, když za mnou třeba někdo přijde a oznámí mi s radostí, že zakázali kouření a jestli mám radost, tak ne, nemám, protože jsem proti omezování osobní svobody.

A když pak dotyčný vidí, že nesouhlasím, chce se hrozně hádat. Já se hádat nechci. Já za lidma nechodím s tím, že “hele, myslím si tohle, pojď se pohádat!” – někteří mě obviňují, že jim vnucuju svou filozofii anarchokapitalismu. Ale já nikdy za lidma nepřijdu sám od sebe a nezačnu jim říkat, že musí být anarchokapitalisté a tak dále. Maximálně je odkážu na příslušnou literaturu, když už se mě v souvislosti s tím na něco zeptaj. A zbytek je jejich boj.

Anyway, chtěl jsem jen říct, že když už za mnou někteří z vás dojdete s tím, že se chcete o něčem hádat. Nebo mi začnete vyprávět o nějakém názoru, o kterém můžete na 100% převídat, že mě akorát nasere, protože můj anarchokapitalistický světonázor je konzistentní, dělejte to aspoň férově.

A to jsou pravidla hry, které bych chtěl v tomto článku shrnout!

Pravidlo č. 1 – mějte vlastní názor

Když už do mě hustíte nějaký váš suprový názor, snažte se, aby byl skutečně z vaší hlavy. Tj. nějaký váš závěr, ke kterému jste došli tím, že jste přečetli několik knih, nastudovali několik materiálů, dívali se na věc z různých úhlů, vyslechli si názory všech stran a prostě tomu věnovali nějaké to úsilí.

Plno názorů, které do mě hustí přátelé a rodina a okolí, jsou jen názory z televize. Moji rodičové mají tenhle problém – projeví nějaký svůj názor a přitom jen opakují, co říkali ve zprávách. Sorry, to nepočítám ani jako názor.

Nějaký politik řekne, že EET mají všude v Evropě, a tak my musíme taky. A můj otec to třeba pak opakuje, jako poslušný pejsek onoho politka. Jako by neuměl dojít sám k nějakému svému názoru.

V poslední době jsem od známých třeba slyšel, že vše by se mělo prodávat za výrobní hodnotu nebo že je špatně, když kapitál mizí do zahraničí. A proč to tak má být? No, říkali to v televizi! Takže drazí, vypněte zkurvenou televizi, zavřete pošahaný Facebook, a přečtěte si nějakou odbornou publikaci, jinak mě váš názor naprosto nezajímá. Sorry.

Takže znovu pravidlo č. 1 – chcete-li, abych vás bral vážně (a respektoval vás), snažte se nebýt televizní ovečky. Za tím názorem musí být historie, vývoj… ne jen, že vám byl naservírován zadarmo prostřednictvím obrazovky. A nejde jen o televizi, ale i třeba to, co psali na Novinky.cz, nebo na Idnes.cz nebo na tn.cz. To vše jsou stejný hovadiny.

Fakt mě dostává, když se něčím zabývám roky, přečetl jsem o tom hromady knih, strávil hodiny diskuzemi, a pak někdo, kdo četl jeden článek plný polopravd mi začne rozumovat.

Pravidlo č. 2 – Stůjte si za svým názorem

Někteří kolem mě dělají to, že do mě začnou hustit nějakou hovadinu. A je to tak velká hovadina, že dokonce oni sami musí vidět, jak moc to nedává smysl. A když jim tento jejich názor během pár minut vyvrátím a oni najednou zjistí, že je to opravdu hovadina, tak… by měli přiznat “Sorry, byla to kravina, hned to vypouštím z hlavy.”

Místo toho tu hovadinu vezmou a lehce ji upraví, aby to taková hovadina nebyla. Někde něco přidají, někde uberou, prostě aby to trochu víc dávalo smysl. A začnou to prezentovat s tím, že “tohle vlastně tvrdili od samého začátku” :)))

Pravidlo č. 3 – Přestaňte s mentální gymnastikou

U některých lidí, když jim dojdou argumenty, tak už je na čase, aby uznali, že si neumí svůj názor obhájit. Co ale oni udělají? Rychle splácají dohromady nějaký další pseudoargument, který sice vůbec nedává smysl, ale hlavně, že můžou svůj názor zastávat dál.

Tomuhle já říkám mentální gymnastika.

Pravidlo č. 4 – Mějte strukturu

Myšlenky je třeba trochu organizovat, třídit, dát jim nějakou strukturu.

Jak se člověk vůbec může vyznat v nějaké šílené komplexní problematice, když skáče od myšlenky k myšlence? Dejme tomu, že někdo zjistí, že jsem anarchokapitalista a chce se zeptat, jak tohle vůbec funguje. Dojde za mnou a spustí: “Ty věříš v anarchii? To je jako svět bez pravidel? Takže se lidi můžou mezi sebou povraždit? Nebo tam bude fungovat nějaká policie? A co hasiči? A co ochrana přírody?”

Tenhle člověk v jednom textu otevřel několik velice složitých problematik, které je nutné řešit samostatně. Tj.:

1) Anarchie, spontánní řád, přirozené právo, princip neagrese
2) Volnotržní policie
3) Volnotržní ochrana přírody
4) Volnotržní hasiči
5) Praxeologie obecně

Každé téma samostatně tvoří velký komplexní celek, o kterém by se dala napsat kniha.

A co když začnu odpovídat? “No, mohla by existovat volno tržní policie, která by zajišťovala bezpečnost a…”

A v tu ránu ten druhý spustí: “A co když si to pak vezme jeden jedinej monopol, který začne ovládat všechno. A co když se postupně vyvine v nějakého zlého krutého vládce?”

A opět jsou tu nová samostatná složitá témata:

1) Monopoly, konkurence
2) Moc, co to je a kde se bere
3) Jak zabránit, aby se systém transformoval do jiného, co je to vlastně systém, jak funguje atd.

Pokud se lidi v debatě chtějí někam dostat, je nutné řešit jedno téma a úplně ho vyčerpat, pak jít dál. Střílet témata X a Y a Z nikam nevede a stojí to jen hodně častu a nervů. Lidi, co nedokáží svým myšlenkám strukturu většinou nosí ve své hlavně hromadu zcela random myšlenek, které jsou si vzájemně nekonzistentní, mají skoro ve všem chaos a v podstatě je jim to jedno. A pak jen druhý okrádají o čas, protože neumí se svými myšlenkami ve své hlavně hrát Tetris.

Pravidlo č. 5 – Přestatňte se motat v kruzích

Někteří na mě zkouší argument A a já ho vyvrátím, takže zkouší argument B, ten vyvrátím, takže zkouší argument C a když ho vyvrátím, zase znovu zkouší argument A. A pak se motáme v nekonečném kruhu.

Zvláštní druh ignorace je, když jim řeknu, že ten argument na mě zkouší podruhé (potřetí, po patnácté, atd.) a oni neregují a stejně ho zkouší zas.

Samotná snaha vytahovat z pytle nějaký náhodný argument a hodit s ním po mně, a pak vrhat další, když to nefunguje, samo o sobě značí, že v tom ani nemají jasno, proč svůj názor zastávají. Proč ho vůbec zastávají, když k němu nemají nějaké ucelené vysvětlení?

Pravidlo č. 6 – Buďte konzistentní

Když už zastáváte nějakých názor, tak aspoň buďte konzistentní. Mně nekonzistence rozčiluje daleko víc, než cokoliv jiného. Nevadí mi jiný názor, když je alespoň konzistentní. Pokud je někdo třeba konzistentně nácek, sere mě to míň, než když někdo dovede zároveň:

1) nadávat na komunisty, ale současně třeba tvrdit, že bohatí by měli mít povinnost dávat peníze na charitu

2) tvrdit, že je pro co největší svobodu, ale chce něco zakázat a při upozornění, že zákaz je omezení svobody mi začne vysvětlovat, proč je zrovna tohle konkrétní omezení dobré. No, třeba je dobré a dává smysl, ale furt je to omezení, takže už neplatí, že je pro co největší svobodu

3) řvát, že politici a média lžou a jsou to zkorumpovaný svině, ale pak věřit všemu, co politik v televizi řekne

4) nadávat na zlej kapitalismus a konzumní společnost, ale zároveň žrát filmy od Marvelu, kupovat si komixy, hudební nástroje a užívat další plody kapitalismu.

Např.

“Všichni politici jsou zkorumpovaní a chtějí nás okrást! A média lžou!”
A zároveň:
“Czexit by byl katastrofa! V televizi říkali, že by nás to zruinovalo!”

No, aha!


Tak jo, to je pro dnešek vše. Doufám, že si to aspoň někdo z hádavých lidí kolem mě vezmou k srdci.

2 Comments

  • Noel says:

    Pravidlo 1- Nic jako “vlastní názor”. Každý tvů názor je vlastně kompilát názorů a faktů které řekl někdo před tebou. Tenhle pravidlo bych spíš přepsal na: “Nemluvte o tom o čem víte málo věcí.” A logicky existuje jen malí (omezený) počet věcí který každý z nás může poznat do hloubky.

    Pravidlo 4- Rozkouskovat problém na malé části a ty řešit samostatně je u komplexních problémů takřka nemožné. Takové jednání vede jenom k zbytečné atomizaci věci. Buď je to správné a jako celek a tedy jsou správné i dílčí části, nebo je chybný a potom jsou i dílčí části chybné.

    Pokud jde o ankap – řešit jestli je dobrý, nebo šatnný je uplně mimo, protože není možné ho “nastolit” respektivě k němu dojít.

    • Matthias says:

      Ahoj,

      díky za komentář. První bod souhlasím, skvělé upřesnění 🙂

      Co se týče druhého (čtvrtého), myslím, že komplexní věci jdou rozebrat na malé díly a pak se spojí v nějaký obecný závěr.

      A ankap určitě smysl má 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *