Prokletí negativního myšlení

Někdy jezdím do práce autobusem. A vždycky si sednu pár sedadel od řidiče, vytáhnu knížku a čtu. Cesta utíká a… Řidič se občas vybavuje s člověkem, který si sedá na úplně první sedadlo od předních dveří. Nejspíše se znají, takže pochopitelně chtějí pokecat jako dva kamarádi. Co na tom, že je v autobuse zakázáno mluvit na řidiče?

No, a jeden řidič, který takto prndá celou cestu s cestujícím, má takovou vlastnost. A tou je negativní myšlení. Ten řidič si prostě celou cestu na všechno stěžuje. Kverulant až za roh.

“Jsem ráno byl v obchodě a tam bylo lidí zase. Ty vole, jsem to vzdal, položil jsem ten rohlík zpátky do regálu a odešel. To je prostě postavený na hlavu!”

“Včera jsem si dal opravit autobus a ten servisák to zase zkurvil všechno. To je prostě postavený na hlavu.”

“Ti ridiči furt jezdí jak prasata. Já bych tomu dával pokuty. Hrůza a děs. To je prostě postavený…”

…A vy víte na co je to postavený. Je to evidentně jeho oblíbená věta. Každopádně poslouchat jeho neustálé stížnosti je otrava. Je to ubíjející, nudné a prakticky to vedlo k tomu, že si sedám raději až někam dozadu. Nechci to poslouchat.

Tak jako tak je ten řidič někdo, koho neznám a s kým se nepotkávám mimo cesty busem, takže mi může bejt lhostejnej. A taky je. Jenomže blbý je, že jsem nedávno učinil velký objev. A to fakt, že mám jednoho takovýho negativního člověka i ve své bezprostřední blízkosti.

Mám kamaráda, co ke mně nedávno dojel na víkend na návštěvu a já si postupně uvědomil, jak negativní je. Prakticky jsem to tak nějak věděl vždycky, ale tentokrát to bylo jiné… bylo to jako, že jsem to najednou začal plně chápat.

Prakticky jel nonstop celej víkend.

“Ty vole, obchody furt na všem šetří a prodávají šmejdy. Pořád všechno šidí. To je úplně na piču.”

“Svět je na hovno. Všichni jen kradou, pomlouvají, jsou zlí. Všem jde jen o prachy.”

“Všude samá globalizace, konzum, nespravedlnost!”

“Každej člověk je svině a každej se se mnou snaží vyjebat, okrást mě, podrazit mě. Lidi ti jdou prostě po krku!”

Tohle napadne za život skoro každého člověka, ale poslouchat to celý víkend je naprostý #cancer. Naráz jsem se dozvěděl, že je tolik věcí hrozně špatně. Že hromada lidí jsou blbci. A že “tohle vymejšlel nějakej kretén” a “tohle je úplně na píču” a tak dále.

Poslouchat to je prakticky hrozně depresivní, vysilující a hlavně je to nakažlivé, protože já pak mám také tendence neustále na všechno nadávat. Jak je na hovno počasí. A jak jsou všichni lidi špatní.

Víte… Já nikdy neměl rád žvásty o pozitivním myšlení. Všechny clickbaitový články typu “7 rad, jak být v životě spokojenější” obvykle obsahují bod “buďte pozitivní” a já jsem velkej cynik, takže mi to připadá akorát tak k smíchu. Nicméně jen do doby, než potkám někoho, kdo myslí hrozně negativně. Pak se situace obrátí a já začnu zoufale toužit po sluníčkové radosti a hromady pozitivního kýče a běhání po rozketlé louce plné králíčků.

Zpět k negativnímu myšlení. Myslím, že člověk, který stále jen nadává, je ve svém životě ve skutečnosti strašně nešťastnej. Za prvé žije v začarovaném kruhu ve smyslu: “budu radši předem každého člověka považovat za svini, protože lidi jsou svině a je lepší nic neočekávat a nebýt zklamanej” a tak všechny lidi kolem bere jako svině. A ti lidi kolem to vycítí, že je tenhle člověk nemá bezdůvodně rád, takže to onomu člověku vrací stejnou mincí a brání se. A hle, negativní člověk vidí útok, takže si znovu potvrzuje, že “lidé jsou svině.”

Čili zlo plodí zlo.

Negativní člověk se prakticky trvale staví do role oběti. Vidí sám sebe jako chudinku, které ostatní ubližují a jdou mu po krku jako hyeny, takže je neustále připraven se bránit.

Navíc je často paranoidní a vidí věci, které neexistují. Jako třeba, že si od něj půjčíte třeba propisku a omylem mu ji zapomenete vrátit. A on vás obviní z krádeže, takže ač je realita “zapomněl propisku vrátit”, negativní člověk vidí realitu jako “chtěl mě okrást a podvést” čímž si opět za pomocí konfirmačního zkreslení potvrdil, že všichni jsou zlí.

Negativní člověk tedy investuje do svého negativismu strašně moc energie, času, emocí a vůbec. A výsledkem je jen jakýsi krátkodobý pocit uspokojení, že mohl své stížnosti na chvíli ventilovat.

A přitom člověk, který je negativní, bývá negativní často jen proto, že to má naučené od druhých. Umím si představit, že třeba můj negativní kamarád vyrůstal se svým negativním otcem, který stále na všechno nadával. Sedl si na gauč, vyvalil pupek, přihnul si a nadával u fotbalu, jak to zase Sparta posrala a jak hrajou jako ponocný. Pak se poškrábal v rozkroku a zanadával si, jak je všechno na hovno. Jak za všechno můžou buzny a příliš rozmazlená mládež vyrůstající v liberální výchově a Amerika a já nevím, co všechno.

Dítě vidí otce neustále nadávat a postupně se v něm tento vzorec chování zakoření. Takže pak si to osvojí jako běžný projev chování. Každá frustrace či diskonfort či stres, se kterým se negativní člověk setká v něm ihned vyvolá hněv, který musí řešit nadáváním, bouřlivou gestikulací, stěžováním si či vztekáním se. Někdy začne vyvolávat konflikty. Nadává lidem, který za jeho problémy nemůžou (např. prodavačce, která nemůže za to, že obchod zavírá v pět).

Prakticky neuplyne den, aby se s nekým pořádně nepohádal a neměl hromadu nových potvrzení o tom, jak je svět špatnej a zlej a lidé jsou svině.

Někdy je to i statisticky neuvěřitelné. Jak to, že já jsem během týdne třeba nepotkal ani jednu svini, co mě chtěla natáhnout, zatímco on deset? Vysvětlení přitom může být snadné. On vidí paranoidně podvod všude, zatímco já se s lidma umím normálně domluvit.

Anebo možná ne. Možná je osud prostě opravdu výrazně zlejší na některé lidi. Možná je to boží vůle. Kdo ví.

Každopádně to tak negativní člověk skutečně vidí – on vidí svůj život tak, že má prostě hroznou smůlu. A i když to zní popravdě dost iracionálně, negativní člověk tomu věří. On klidně řekne “to se děje jenom mně!”, přičemž má velkou tendenci lidem vyčítat jejich “štěstí” ve stylu: “No jo, kdybych se narodil v tak bohaté rodině jako ty” nebo “Tobě se to řekne, tys měl lepší dětství” atd.

Strašně nesnáší kritiku. Když je někdo konfrontuje s tím, že některé špatné věci v jejich životě nejsou spůsobeny nespravedlivým osudem, ale zkrátka tím, že udělali nějakou hloupou chybu. Či dokonce celou sérii hloupých chyb, u kterých byli ostatními opakovaně upozorněni, že dělají chybu… nikdy to neuznají. Místo toho ze svých chyb obviní druhé.

Myslím, že to, jak vidí svět je ve skutečnosti projekce jejich vlastní duše. Jestli negativní člověk prohlásí, že “všichni lidé kradou, nebo by kradli, kdyby měli příležitost krást,” aniž by na to někdo přišel… tak ve skutečnosti říká “já jsem zloděj a kdybych měl šanci něco ukrást, aniž by na to někdo přišel, udělal bych to.” Nicméně jejich vlastní morální nevyspělost je štve natolik, že když se v druhých vidí jako v zrcadle, rozčiluje je to.

Tak jako tak považuji kverulanty za lidi, kteří mají v sobě zakořeněné určité toxické vzorce chování. A myslím, že by se měli ve svém vlastním zájmu těchto vzorců zbavit, jinak z nich můžou vyrůst uštěkaní a permanentně nasraní protivní dědci, jaké občas můžeme potkat v MHD. Zbavit se jich však není otázkou jednoho dne. Je to ve skutečnosti dlouhá cesta…

Přemýšlím, že bych sepsal podrobně nějaký rady, jak by se s tím dalo bojovat. Respektive jak bych s tím bojoval já, kdybych zjistil, že jsem negativní člověk (a jakože nějaká procentuální část mě určitě je). No, ještě si to rozmyslím 🙂 Otázkou taky je, kdo by chtěl rady ode mě, že jo… Co já vůbec o světě vím 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *